Postupná ocenění

Postupná ocenění

Abramsova medaile

Medaile je udělována za týmová vítězství, ve kterých hráč přežil bitvu:

IV. třída - 5 vítězství	III. třída - 50 vítězství	II. třída - 500 vítězství	I. třída - 5 000 vítězství

Historie

Creighton W. Abrams byl mimořádný voják. Legendární se staly ostatně už jeho výcvikové metody. Když jeho jednotka neměla ještě žádné tanky, na kterých by mohla cvičit, hnal vojáky na cvičiště a pobíhali tam jen tak, jezdili na imaginárních tancích. Trval na tom, že posádky musí být neustále spolu, bok po boku. Věděl, že hlavní je bezchybná spolupráce posádky a naprosté spolehnutí se jeden na druhého.

Když konečně dostala jeho jednotka (37 tankový prapor) tanky Sherman, hnal se Abrams vždy do první linie a do hlavních bojů. Zažil vylodění v Normandii na pláži Utah. I tady prokázal značně inovativní myšlení, když trval na tom, že i týlové složky praporu budou postupovat společně s frontovými jednotkami v tancích. Jeden přidělil zpravodajcům, jeden štábu a všechny společně poslal na frontu.

První velká bitva jeho tanky čekala v Lotrinsku u silně bráněných břehů řeky Mosely, za kterými se skrývaly nepřátelské pozice. Jenže nějaké obranné valy Abramse naprosto nevzrušovaly. Se svými tanky pronikl kolem Arracourtu hluboko do nepřátelského týlu. Tady se střetl s jednotkami, které měly sloužit jako německá útočná síla. Došlo k tvrdým bojům a Abrams si v nich vysloužil Záslužný kříž. Německá ofenziva díky němu skončila dřív, než vůbec začala.

Abrams a jeho tankisté se po té přesunuli do týlu, aby se dali trochu dohromady. Jenže zasloužený odpočinek přerušila nečekaná německá ofenziva v Ardenách. Abrams rozhodným útokem 26. prosince 1944 prorazil nepřátelské linie, vyprostil obklíčené americké parašutisty a vysloužil si druhý Záslužný kříž. Celá jeho jednotka patřila k vůbec nejlepším a nejvíce vyznamenávaným na frontě.

Sám Abrams, vždy sedící ve věži svého tanku Thunderbolt, zničil 15 německých tanků, 150 děl a 300 vozidel. Jako jezdec uštve několik koní, tak pod Abramsem padlo 6 Thunderboltů, většinou pro různé závady. Dokázal s nimi porazit i německá monstra Tiger, která Shermany převyšovala v síle pancíře i ráži děla. Jenže Sherman byl obratnější, rychlejší a spolehlivější. Německé tanky totiž často nehybně stály v palebných pozicích s porouchanými motory nebo kvůli nedostatku paliva. Přesto to byla ošemetná hra a Abramsovi šlo často o život. Jak poznamenávali mnozí američtí tankisté, od pancíře Tigeru se střely Shermanu jen neškodně odrážely, pokud nebyl zasažen zblízka. Abrams přesně tohle uměl.

Abrams sloužil také v Koreji a ve Vietnamu, dotáhl to do hodnosti generála a náčelníka generálního štábu, sepsal několik taktických příruček, vedl výcvik tankových jednotek a stal se legendou v celé US Army. Zemřel v roce 1974 na rakovinu plic. Byl po něm pojmenován americký tank používaný v současnosti (M1 Abrams).

Bitkař

Medaile se uděluje za vítězství ve všech bitvách o opevnění:

IV. třída - 5 vítězství	III. třída - 50 vítězství	II. třída - 100 vítězství	I. třída - 200 vítězství

Cariusova medaile

Medaile je udělována za zničení nepřátelských tanků a samohybných děl ve čtyřech třídách:

IV. třída - 10 vozidel	III. třída - 100 vozidel	II. třída - 1 000 vozidel	I. třída - 10 000 vozidel

Historie

Otto Carius se narodil 27. května 1922 ve Zweibruckenu v jihozápadním Německu, byl německý voják, tankové eso a jeden z nejúspěšnějších velitelů tanku v druhé světové válce. Je mu připisováno více než 150 zničených nepřátelských tanků. Poté, co ukončil školní docházku, vypukla druhá světová válka a v květnu 1940 dobrovolně vstoupil do armády; byl přidělen do 104. pěšího záložního praporu. Po výcviku byl přidělen k 21. tankovému pluku a během operace Barbarossa v červnu 1941 prožil svoji první bitvu jako nabíječ v tanku Pz.Kpfw. 38. Po roce válečné zkušenosti na Východní frontě byl Carius přijat do kursu důstojnických kandidátů a po jeho ukončení byl v dubnu 1943 přidělen k 502. těžkému tankovému praporu.

V červnu 1943, už v hodnosti poručíka, velel četě těžkých tanků u 502. praporu, prvního praporu, který byl vyzbrojen tanky Tiger. V letech 1943 a 1944 sloužil v severní části východní fronty.

Dne 22. července 1944 nadporučík Carius, již jako velitel roty, postupoval se svou rotou 8 Tigerů směrem k vesnici Malinava (severní předměstí Dunaburgu) s rozkazem zastavit ruský postup. Spolu s Albertem Kerscherem si vzali Kubelwagen, aby ověřili, jestli je už vesnice okupována Rusy, a zjistili, že ano. Carius poznal, že ruské tanky ve vesnici jsou pouze čelo útoku, a že čekají na příjezd hlavních sil. Rozhodl se, že znovu získá vesnici před příjezdem posil. Vrátil se k rotě, aby vysvětlil svůj plán na dobytí vesnice. Rozhodl se, že pro útok na vesnici použije jen dva Tigery, protože zde byla jen jedna cesta vedoucí do vesnice a útok všech jeho Tigerů by mohl být nebezpečný. Šest Tigerů zůstalo v záloze, když se jeho a Kerscherovy tanky tohoto typu přesouvaly směrem k vesnici Malinava. Rychlost byla základem Cariovy strategie a byla rozhodující při zmatení Rusů a znehybnění jejich tanků. Když se Cariův Tiger č.217 přesouval do vesnice, dva tanky T-34/85 právě otáčely své věže. V tu chvíli na ně vystřelil Kerscherův Tiger č.213, který sledoval Caria ve vzdálenosti asi 150 m, a zničil je. Stejně jako poprvé, Carius zaútočil na ruský nejnovější těžký tank IS-1 (možná IS-2). Jejich silueta byla trochu podobná německému Königstigeru (známý jako Tiger II, v němčině název znamená "tygr bengálský") a Carius byl zpočátku zmatený, ale po chvilce váhání vypálil a IS-1 začal hořet. Později Carius vypověděl, že celá bitva netrvala víc než 20 minut. Během krátké chvíle Carius a Kerscher vyřadili 17 ruských tanků včetně nových IS-1. Ačkoliv byli Rusové při útoku překvapeni, Cariovo rychlé a přesné posouzení situace a výborně použitá taktika byly hlavními faktory výsledku bitvy. Cariův úspěch v Malinavě je srovnatelný s Wittmanovým u Villers-Bocage.

O dva dny později při průzkumu terénu byl Carius těžce raněn a tím skončilo jeho působení na východní frontě.

Na počátku roku 1945 byl Carius přeložen na západní frontu k formující se jednotce těžkých stíhačů tanků Jagdtiger a v dubnu 1945 padl do amerického zajetí. Během své působivé kariéry velel tanku Pz.Kpfw. 38(t), Pz.Kpfw. VI Tiger a stíhači tanků Jagdtiger.

Po válce Carius vystudoval farmacii a otevřel si lékárnu. V roce 1960 vydal knihu svých válečných vzpomínek pod názvem Tiger v bažině. Kniha se stala mezi Němci velmi populární, mimo jiné i proto, že její autor se snažil „očistit“ pověst vojáků Wehrmachtu a válku proti SSSR obhajoval jako obrannou válku proti komunismu. Kniha se dočkala šesti vydání, byla přeložena do angličtiny a slavný japonský kreslíř Mijazaki podle ní nakreslil komiks Otto Carius: Tigers covered with mud.

Dobyvatel

Uděluje se za získání určitého množství průmyslových zdrojů v herním módu Opevnění v šarvátkách:

• Bude se započítávat pouze Vaše osobní přičinění.

IV. třída - 100 zdrojů	III. třída - 500 zdrojů	II. třída - 1 500 zdrojů	I. třída - 3 000 zdrojů

Ekinsova medaile

Uděluje se za zničení tanků a samohybných děl 8., 9., a 10. úrovně:

IV. třída - 3 vozidla	III. třída - 30 vozidel	II. třída - 300 vozidel	I. třída - 3 000 vozidel

Historie

Joe Ekins byl vojínem Northamptonshirské divize Britské teritoriální armády. Několik zdrojů potvrdilo, že zneškodnil německé tankové eso Michaela Wittmanna.

Široce nejuznávanější teorií je ta, že Wittmana skolil jednou přesnou ranou Joe Ekins, střelec tanku Sherman Firefly ze stavu 3 Troop’, A Squadron, 1st Northamptonshire Yeomanry. Tato jednotka byla umístěna v pravém boku útočících německých obrněnců. V ten den Ekins zničil celkem tři Tigery, jeden z nich tedy měl být Wittmanův.

Kayova medaile

Medaile se uděluje za získání titulu Hrdina bitvy:

IV. třída - jednou	III. třída - 10krát	II. třída - 100krát	I. třída - 1 000krát

Historie

Douglas Kay, seržant Britské armády a střelec tanku Sherman Firefly, se účastnil vylodění aliančních sil v Normandii a je jedním z nejznámějších zastánců obrněného tankového vojska.

Knispelova medaile

Medaile se uděluje za součet způsobeného a obdrženého poškození:

IV. třída - 10 000	III. třída - 100 000	II. třída - 1 000 000	I. třída - 10 000 000

Historie

Kurt Knispel se narodil dne 20. září 1921 na předhůří Jeseníků v obci Salisov v tehdejším Československu. Dětství prožil v okolí této obce, která v roce 1921 čítala 286 obyvatel. Symbolem jeho života se stala jabloň - Salisov byl v době první republiky známý pro své jablečné sady, jako absolvent zdejší základní školy dostal i on svou jabloň. Ironií osudu i jeho ostatky byly v roce 2013 objeveny kde jinde než v jablečném sadu ve Vrbovci.

Následkem Mnichovského diktátu se 21. listopadu 1938 Sudety stávají součástí Třetí říše a Kurt Knispel, v té době sedmnáctiletý vyučený automechanik, německým občanem. Oficiálně Němcem se nestal jen Kurt Knispel, ale téměř všichni sudetoněmečtí Němci – k tomu je dohnal zákon „O opětovném sjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší“, který jim prakticky nedal na výběr. Pokud by si nechali československé občanství, tak by se stali, nyní již na německém území, nechtěnými vetřelci. Důsledkem toho se na něj a na všechny sudetoněmecké Němce, tedy teď už všechny „opravdové“ Němce, vztahuje branná povinnost. Netrvalo dlouho a do armády musel vstoupit i tehdy devatenáctiletý Kurt. Stalo se tak 6. září 1940.

Jeho první kroky v armádě vedly nejprve do polské Zaháně, tady se poprvé svezl v tanku a nezůstalo jen u toho. Snad díky jeho malému vzrůstu, měřil okolo 160 cm, snad díky tomu, že byl vyučeným automechanikem, se stal tankistou. V Zaháni si „osahal“ tanky typu Panzerkampfwagen (dále jen Pz.Kpfw.) I., II. a IV. Jakmile výcvik ukončil, tak se přidal ke 3. rotě 29. pancéřového pluku 12. pancéřové divize, které velel až do roku 1942 Josef Harpe.

Křest ohněm prodělal Knispel během operace Barbarossa, která začala 22. června 1941. Jako střelec - nabíječ středního tanku Pz.Kpfw. IV. se nejprve zúčastnil bojů u Minsku, kde na sebe poprvé upozornil – zneškodnil protitankové dělo. Ale první opravdový úspěch si připsal 25. srpna 1941, kdy na vzdálenost osmi set metrů zasahuje sovětský tank T-34. Také na své první vyznamenání nečeká dlouho, 4. listopadu 1941 dostal Železný kříž druhé třídy. Tuto kapitolu končí s 12 zářezy na hlavni svého tanku.

Po vyčerpávajících bojích na východní frontě proti sovětské armádě dostal Knispelův útvar dovolenou. Vlakovým transportem se všichni vrátili do Německa. Po dovolené se znovu shromáždili ve městě Burg, kde Knispel a jeho druzi dostali nové tanky. Jednalo se o tanky, které nedávno sjely z výrobních linek. Byl to o něco vylepšený typ tanku Pz.Kpfw. IV., ale s delší hlavní. To ale nebyla jediná změna, která zasáhla Knispelovu jednotku, protože podle rozkazu se měla 3. rota začlenit do 4. pancéřového pluku 13. tankové divize. Na frontu vyrazila odpočatá jednotka 27. července 1942.

K této cestě se váže jedna z mnoha historek, která dokazuje jedinečnost Kurta Knispela. Kurt nebyl klasickým produktem německé válečné mašinérie. Žil válkou, miloval válku, tím se od ostatních nelišil. To, co jej diametrálně odlišovalo, byl jeho postoj k nacismu. Nikdy nebyl členem NSDAP a o režimu si myslel své. V následujících letech jeho hvězda stoupala čím dál výš a výš, ale i přes tento fakt nikdy nebyl „materiálem“, který by bylo možné použít pro propagandu. Byl vzpurné povahy, opovrhoval autoritami a ke všem přistupoval jako k sobě rovným. Navrch k tomu všemu nosil dlouhé vlasy a neholil se. Pohyboval se na tenkém ledě, nebýt jeho velitelů, kteří si byli vědomi jeho kvalit a tajně mu fandili, by skončil možná až na popravišti. Tato epizoda se odehrála na nádraží v Krakově:

Transport s jednotkou Kurta Knispela čekal na vedlejší koleji na odjezd, a tak se většina vojáků jen tak poflakovala okolo, včetně Knispela. To se mělo brzo změnit. Kurt Knispel zahlédl koutkem oka vojáka, vedoucího sovětského zajatce. Zajatec, vyčerpán pochodem, se zastavil. Voják na to reagoval se surovostí příznačnou pro dozorce v koncentračních táborech. Udeřil ho pažbou pušky a pak do něj kopl. V Knispelovi bouchly saze. Rozběhl se k vojákovi a zařval na něj, ať toho nechá. Nejenže toho nenechal, ale ještě k tomu namířil na Knispela svou pušku. Knispel mu ji vytrhl, napřáhl se a praštil s ní o koleje. Pažba pušky se přelomila. Pak v adrenalinovém opojení zaměřil v mžiku svou pozornost na dozorce a několika dobře mířenými údery mu dal výchovnou lekci.

Zpráva o Knispelově činu se velmi rychle roznesla po celém nádraží. Do vyšetřování se zapojila vojenská policie, krk mu zachránil velitel praporu. Po krakovském incidentu se jednotka přesunula na frontu. Transportem dojela až do Rostova na Donu, tam se připojila ke Kleistově skupině armád A. V okolí řeky Těrek svedla nejeden těžký souboj se sovětskými tanky. K této akci se váže i jedna geografická zajímavost. Knispelova jednotka se dostala na 45° východní délky, což bylo nejvýchodnější místo, kam se během 2. světové války německý voják dostal.

Po Kavkazské anabázi přišel čas na další přezbrojení. Tentokrát byl Kurt poslán do tankové školy v Putlosu ve Šlesvicku-Holštýnsku. Čerstvý držitel bronzového Odznaku za tankový boj byl přeřazen k nově vzniklému 503. těžkému tankovému praporu. V Putlosu již na něj čekal jeho Tiger, legendární 57 tunový postrach všech tankových posádek. Kromě bezkonkurenčního kanonu ráže 88 mm se mohl pochlubit i mohutným pancířem.

Při souboji Tigera a sovětského tanku typu T-34/76 jasně dominoval Tiger, proto na zničení jednoho Tigera vysílali sovětští velitelé minimálně čtyři tanky, přičemž předpokládali ztrátu minimálně dvou až tří T-34/76.

Knispel dostal tank s číslem 101 v první rotě. Na jaře, 14. dubna 1943, odjel 503. těžký tankový prapor na frontu. Nejvýznamnější operací, které se měl prapor účastnil, byla Operace Citadela, známá také pod jménem bitva u Kurska. Cílem německých generálů bylo zničení sovětských jednotek v kurském výběžku.

503. těžká tanková divize působila jako černá ruka v sovětských řadách. Uhodnout, kdo opět řádil na bojišti, není těžké. Ano, Kurt Knispel. Během bojů si připsal mimo jiné zničení dvou tanků T-34 na neuvěřitelnou vzdálenost dvou kilometrů. Knispel byl za to odměněn Železným křížem II. třídy. Po odpočinku byl 503. prapor vržen do bojů o Charkov, kde se setkal i s anglickými tanky typu Churchill II., které byly dodávané Sovětům. Odhaduje se, že do konce roku 1943 prošel Kurt Knispel minimálně 300 bitvami, ve kterých zničil 60 tanků.

Počátkem května vyšel zpravodaj wehrmachtu, ve kterém bylo zmíněno i Knispelovo jméno. V tu dobu se počet „ulovených“ tanků přehoupl přes stovku, celkem 101. Nezůstalo jen u článku, byl potřetí navržen na Rytířský kříž a povýšen na šikovatele. Kromě toho byl 20. května 1944 vyznamenán Německým křížem ve zlatě.

V červnu Knispelova jednotka změnila působiště, byla přesunuta do Francie. V oblasti Caen se snažili zastavit spojenecký postup, ovšem nestačili na to. Bitva byla prohraná a fakt, že Knispel samotný v okolí města St. Lo zničil 23 amerických tanků typu Sherman, vývoj bitvy nezvrátil.

Drtivá porážka u Caen znamenala další reorganizaci, jednotka se stáhla a doplnila zdecimované stavy vojáků, 14. říjen zastihl Knispela již v Budapešti. Mezitím Sověti nezaháleli a jejich jednotky překročily východní hranice Maďarska. A tank Tiger našel konkurenta v podobě tanku Iosif Stalin (IS), pojmenovaný po Josifu Stalinovi. I díky podpoře nového technologického zázraku sovětské konstruktérské školy byla Rudá armáda k nezastavení. Situace se stala neudržitelnou a Němci byli nuceni se po masivním sovětském útoku z 25. března 1945 stáhnout na Slovensko. Po dobytí Bratislavy 4. dubna se německé jednotky stáhly na Moravu. Obrana se hroutila jako domeček z karet.

Knispelova jednotka 28. dubna sváděla každodenní klasickou šarvátku se Sověty, jakých bylo v průběhu války tisíce. Avšak tato byla výjimečná. Výjimečná tím, že v ní padl jeden z největších vojáků wehrmachtu, šikovatel Kurt Knispel.

Historici dlouho nemohli vypátrat místo jeho posledního odpočinku. Povedlo se jim to až v roce 2013, kdy objevili Knispelovo tělo v jabloňovém sadu ve Vrbovci u Znojma.

Existují různé teorie, proč Kurt Knispel zemřel. Jedna tvrdí, že zemřel na následek kulometné dávky do oblasti břicha. Při exhumaci těla byl ovšem nalezen úlomek minometné střepiny v lebce. Což živí teorii o tom, že Knispel navzdory pravidlům řídil střelbu tanku z otevřeného velitelského poklopu.

Lavriněnkova medaile

Uděluje se za snížení obsazovacích bodů vlastní základny. Uděluje se ve čtyřech třídách:

IV. třída - 30 bodů	III. třída - 300 bodů	II. třída - 3 000 bodů	I. třída - 30 000 bodů

Historie

Dmitrij Fjodorovič Lavriněnko se narodil v září 1914. Dobrovolně narukoval k armádě, kde v roce 1938 úspěšně dokončil trénink v tankové akademii v Uljanovsku. Během války se v roce 1939 zúčastnil rozsáhlých bojů v Polsku a v roce 1940 v Besarábii (část historické Moldávie) - měl na kontě řád “Hrdiny Sovětského svazu” a bylo mu připsáno celkem 52 zářezů.

V roce 1941 se stal velitelem středního tanku T-34/76 - Dmitrij byl slavný tím, že svůj tank opouštěl v boji vždy jako poslední a dobrovolně podstupoval riskantní taktiky v boji. Jako příklad si můžeme uvést 6. října, kde Lavriněnko spolu s dalšími třemi tanky T-34 zaútočili poblíž města Mtensk (Rusko) na 34 německých tanků - z nich se jim povedlo zničit celkem 15 a zpět se vrátili zcela bez ztrát. Tank velitele Lavriněnka zničil z těch 15 německých tanků čtyři, což byl začátek jeho cesty k tomu, aby se stal Sovětským tankovým esem.

Nejvíce ocenění pak Dmitrij Lavriněnko dostal během obrany Moskvy - 7. listopadu vedl jednotku čítající tři tanky T-34 a tři BT-7 proti sedmi německým tankům poblíž města Lystsevo. Výsledkem bylo zničených všech sedm německých tanků bez jediné ztráty v jeho družstvu - odpočinek ovšem trval pouze do té doby, dokud Lavriněnko nespatřil kolonu 18 německých tanků, kterým se povedlo prorazit linii Rudé armády. Jakmile rozkázal svým spojencům se stáhnout, postavil svůj tank do velmi dobře skryté pozice ve sněhu za stromy - odsud se mu na téměř minimální vzdálenost podařilo zničit šest tanků, aniž by prozradil svou pozici, což mělo za následek roztříštění a stažení postupujících vojsk německé armády.

Během jeho dalších dvou střetnutí - čímž byla obrana Gusenova a Volokolamsku - se Dmitrimu povedlo opakovat podobné úspěchy, jaké se mu povedli v minulosti. Při obraně Volokolamsku si 18. prosince připsal jeho 52. a poslední zářez - když opouštěl svůj tank, aby podal hlášení o jejich vítězství svému velícímu důstojníkovi, byl nečekaně zasažen a zabit střelou z minometu.

Ze všech spojeneckých tankových es 2. světové války drží Dmitrij Lavriněnko rekord - 37 z jeho 52 zničených tanků se mu povedlo získat během pouhých šesti týdnů. Po dlouhých 45 letech od skončení války (1990) mu byl posmrtně udělen řád “Hrdina Sovětského svazu”.

Leclercova medaile

Uděluje se za celkový součet bodů za obsazování nepřátelské základny. Neúspěšné nebo přerušené obsazování se nepočítá. Je udělována ve čtyřech třídách:

IV. třída - 30 bodů	III. třída - 300 bodů	II. třída - 3 000 bodů	I. třída - 30 000 bodů

Historie

Philippe François Marie de Hauteclocque, ve francouzském odboji za 2. světové války známý jako Jacques-Philippe Leclerc (22. listopadu 1902 – 28. listopadu 1947), byl francouzský voják a generál francouzské armády během druhé světové války. Po smrti byl prohlášen maršálem Francie.

Vystudoval École spéciale militaire v Saint-Cyr, kterou absolvoval roku 1924. Vstoupil do armády a po porážce Francie roku 1940 se přidal k hnutí odporu a bojoval pod velením generála de Gaulla. Přijal krycí jméno 'Leclerc', aby jeho manželka a děti nebyly ohroženy, pokud by se jeho jméno objevilo v novinách. Byl poslán do Afriky, kde bojoval proti spojencům Vichistického režimu. Pod jeho velením francouzské jednotky dobyly Koufru, oblast Libye, kde složil se svými muži přísahu známou jako de Serment Koufra, ve které slíbil bojovat až do vyvěšení vlajky nad štrasburskou katedrálou. Po vylodění v Normandii 1. srpna 1944 se jeho jednotka, známá jako L Force, začlenila do 2e Division Blindée a účastnila se bojů v Evropě. Leclerc patřil k osvoboditelům Paříže, když jeho 2. obrněná divize byla součástí osvobozující třetí Pattonovy armády.

Po skončení bojů v Evropě byl odvelen na Dálný východ, kde se zapojil do bojů s Japonci. Reprezentoval Francii při podpisu kapitulace Japonska. Poté se neúspěšně pokoušel jednáním zabránit konfliktu v Indočíně, kde vietnamští nacionalisté pod vedením Ho Či Mina vyhlásili nezávislost. V neobyčejně těžké pozici málem dosáhl dohody. Jeho nadřízený, dosazený generálem de Gaulem, jej zkritizoval, že "velitelé francouzských vojsk se místo bojování pokoušejí vyjednávat". Leclerc byl odvolán a jeho nástupce Jean-Étienne Valluy se pokusil bývalou francouzskou kolonii obnovit masakrem. Leclerc odjel do Paříže, kde varoval, že problém v Indočíně není sporem s komunismem, ale s vietnamským nacionalismem, nebyl však vyslyšen.

Leclerc zahynul při letecké havárii nedaleko Colomb-Béchar v Alžíru.

Popelova medaile

Medaile se uděluje za odhalení nepřátelských tanků a samohybných děl ve všech bitvách:

IV. třída - 20 vozidel	III. třída - 200 vozidel	II. třída - 2 000 vozidel	I. třída - 20 000 vozidel

Historie

Generálporučík Tankových sil Nikolaj Popel, sovětský vojenský vůdce a politický pracovník, naplánoval útok na nepřátelský týl pomocí ukořistěných vozidel během bitvy o Dubno v létě 1941.

Činnost Popelovi skupiny

27.června 11.německá tanková divize (General der Panzertruppen Ludwig Crüwell) dorazila k Ostrogu a za ní postupovala 16.tanková divize. 27.června se část skupiny rozmístila k přenocování u vesnice Turkoviči. Stalo se tak po naražení na tvrdou obranu v linii 10 – 12 km jihovýchodně od Dubna. Úder Popelovi skupiny byl pro německá vojska zcela neočekávaný. Popelova skupiny zaútočila u Věrb, odřízla vpřed (Křemenec – řeka Ikva) vysunuté jednotky 16.tankové divize (skupina velitele 2.tankového pluku, podplukovníka Rudolfa Sieckeniuse) od hlavních sil a večer dorazily k Dubnu. Bylo tak dosaženo týla 11.německé tankové divize.

28.června dorazil k Věrbě prapor 300.motostřeleckého pluku 7.motorizované divize s oddílem dělostřelectva. 20 km za ním šly hlavní síly 7.motorizované divize a jednotky 12.tankové divize. Tyto se však již k popelově skupině probít nedokázaly. Cesta byla přeříznuta německou 75.pěchotní divizí a 16.pěchotní brigádou 16.tankové divize. Německé jednotky se rozvinuly a zaujaly obranu na linii řeky Pljaševka. Pokusy probít se pokračovaly do 19.00 hodin a 64.německý pěchotní puk hlásil 22 zničených sovětských tanků.

16.tanková divize přerušila útočnou činnost u řeky Ikva a obsadila obranu mezi dvěma rozdělenými skupinami 8.mechanizovaného sboru. Dne 29.června Popelova skupina pokračovala v obsazování klíčových pozic v německém týlu a vyvolávala tak u velení Wehrmachtu neklid. Například náčelník štábu pozemních sil Německa generál Halder si do svého deníku poznamenal: „Na pravém křídle 1.tankové skupiny se 8.ruský tankový sbor hluboce vklínil do našeho postavení a dosáhl týla 11.tankové divize. Tento klín vyvolal v našem týlu naprostý chaos a to mezi Brodami a Dubnem. Protivník ohrožuje Dubno z jihozápadu a to je při existenci velkých zásob výzbroje a materiálu v Dubnu krajně nevhodné“. Avšak nejen, že Popelova úspěchu nebylo využito, ale dokonce se nikdo nepokoušel prorazit kruh obklíčení, ačkoli 10 km jižně byla sovětská 140 a 146.střelecká divize! Tankisté z Popelovi skupiny, jejíž páteř tvořila 34.tanková divize, museli spoléhat na vlastní síly. A tito tankisté také generálovi Hubemu ukázali, čeho jsou schopni. Dne 29.června přešla 16.tanková divize do útoku s cílem uvolnit komunikace odříznuté sovětskými tanky. To jsou charakteristické příběhy z historie 16.tankové divize: „a znovu rozpaky, zmatek, ztráty! Rusové neočekávaně provedli pěchotní útok. Útok našich vojsk se zadrhl. Rozkaz k ústupu!“ „Zdálo se, že rozkazy již nikdo neposlouchal a začala bezhlavá střelba do všech směrů. Ústup se částečně změnil v paniku. Jenom na krátkou dobu se ještě jednou podařilo zastavit tlak tanků a pěchoty. Věrbu jsme museli opustit“.

30.června německá 16.tanková divize za podpory letectva začala nový útok ve směru Věrby a ačkoli se ani tentokrát nepodařilo rozbít obklíčenou skupinu sovětských vojsk, situace Popelovi skupiny byla kritická: krom 16.tankové divize útočila ze severu i 44.pěchotní divize (General der Infanterie Friedrich Siebert), z východu 111.pěchotní divize (General der Infanterie Otto Stapf) ze západu 75.pěchotní divize (Generalleutnant Ernst Hammer).

Němci nakonec využili početní převahu, zničily obklíčené jednotky 8.mechanizovaného sboru. Z obklíčení se podařilo uniknout pouze nevelkému počtu vojáků a velitelů v čele s brigádním komisařem Popelem. N.K.Popel se na cestě spojil s jednotkami 124.střelecké divize a úspěšně vyvedl 1 778 lidí.

Pro strategické operace

Medaile je udělována za celkový počet bitev vyhraných ve stálém týmu:

• K dispozici pouze v hodnocených týmových bitvách.

IV. třída - 10 vítězství	III. třída - 100 vítězství	II. třída - 1 000 vítězství	I. třída - 2 500 vítězství

Rotmistrovova medaile

Medaile se uděluje podle počtu odehraných bitev v klanových válkách:

IV. třída - 3 bitvy	III. třída - 30 bitvy	II. třída - 150 bitvy	I. třída - 300 bitvy

Historie

Narodil se 6. července 1901 ve vesnici Skovorovo, Seližarský okres ve Tverském kraji. Vystudoval čtyřtřídní základní školu a do říjnové revoluce pracoval jako nosič v Samaře. Vypracoval se, stal se z něj proslulý tankový velitel a dosáhl hodnosti Hlavního Maršála tankových vojsk SSSR, pracoval i ve vysokých státních funkcích.

V roce 1919 vstoupil do Rudé armády a byl zařazen do Samarského pracovního (ženijního) pluku. Zúčastnil se bojů u Bugumloj. A taktéž v roce 1919 vstoupil do ruské bolševické strany (pozdější KSSS). Dokončil vojensko-inženýrský kurz a byl odeslán k 16. armádě, sloužil u 42. pluku Západního frontu. Zde se zúčastnil potlačení Krondštadské vzpoury, kde byl zraněn. Poté absolvoval Smolenskou pěchotní školu a byl odeslán do Rjazaně jako politruk roty 149. střeleckého pluku. Poté byl převelen do Vladimiru jako politruk jízdní rozvědky a odsud byl poslán na vojenskou školu VCIK. Od roku 1924 působil jako velitel čety u 31. pluku, 11. střelecké divize. V roce 1927 byl odeslán na Frunzeho akademii, kterou úspěšně dokončil v roce 1931. Následovalo umístění ve štábu Zabajkalské střelecké divize v Čitě a v roce 1933 byl jmenován zástupcem náčelníka štábu OKDVA zmíněné divize. Počátkem roku 1937 byl jmenován velitelem pluku a koncem roce 1937 byl převelen do Moskvy na místo lektora taktiky na Vojenské akademii motorizace a mechaniky RKKA. V prosinci 1940 byl jmenován zástupcem velitele 5. tankové divize, 3. mechanizovaného sboru Pobaltského vojenského okruhu.

V květnu 1941 se stal náčelníkem štábu 3. mechanizovaného sboru a v této funkci ho zastihl začátek Velké vlastenecké války. Průběhu 2 měsíců se účastnil bojů s 11. armádou v Šaulajské operaci, kde se celý štáb ocitl v obklíčení. Když se z něj části 3. sboru probily, byl sbor rozpuštěn. Byl jmenován velitelem 8. tankové brigády Severozápadního frontu. Počátkem roku 1942 byl jmenován velitelem nově se formujícího 7. tankového sboru a ten byl později zařazen do svazku 5. tankové armády. Ta byla nasazena v prostoru Jelce proti německé 11. tankové divizi, kterou úspěšně rozdrtila. Poté, co byl 7. sbor zařazen do stavu 1. gardové armády, kde se v Stalingradském tažení 7. sbor vyznamenal v oblasti Račkovskij, následně pak i při porážce německé skupiny armád Don. To již velel mechanizované skupině složené ze 3 sborů. V únoru 1943 byl převelen do funkce velitele právě se formující 5. tankové armády a s ní se pak účastnil bojů u Prochorovky. Za bojů v během bitvy v Kurském oblouku byl povýšen a nyní již jako generálplukovník se s 5. armádou účastnil bojů na Dněpru v sestavě Stepního frontu. V říjnu pak jeho tanková armáda zaútočila na Pjatichatky, Krivoj Rog a osvobodila Kirovohrad. V lednu se pak účastnil Korsunsko-ševčenkovské operace a 21. února 1944 byl jmenován maršálem tankových vojsk, nakonec v srpnu 1944 byl jmenován zástupcem velitele tankových a mechanizovaných vojsk Rudé armády, v této funkci setrval až do konce 2. světové války.

Po válce byl jmenován velitelem tankových vojsk v Německu a v této funkci setrval až do roku 1948. Poté byl jmenován velitelem tankových vojsk na Dálném Východě. Od roku 1956 působil jako velitel Akademie tankových vojsk v Moskvě, zde také publikoval a obhájil doktorát, v roce 1958 byl jmenován profesorem. V roce 1962 obdržel titul Hlavní Maršál tankových vojsk a v roce 1965 mu bylo uděleno vyznamenání Hrdina SSSR. V roce 1968 přešel ze zdravotních důvodů do skupiny Generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR. V roce 1982 zemřel a byl se všemi poctami pohřben na Novoděvičském hřbitově v Moskvě.

Je autorem několika knih a nositelem mnoha vysokých vyznamenání. Vedle filmových záběrů, kdy se Maršál Rotmistrov objevuje v mnoha dokumentárních filmech zaznamenávajících okamžiky bojů na frontách 2. světové války, byl ztvárněn ve velkofilmu Osvobození část I.- Ohnivá duha /1967, rež. Jurij Ozerov/ i v části IV. - Bitva o Berlín /1970, rež. Jurij Ozerov/ ruským hercem Petrem Glebovem. Je rovněž nositele mnoha vysokých vojenských a státních vyznamenání.

Příkladný výkon: Dělostřelectvo

Medaile se uděluje za splnění sekundárních úkolů v osobních misích pro dělostřelectvo:

IV. třída - 15 vedlejších úkolů	III. třída - 30 vedlejších úkolů	II. třída - 45 vedlejších úkolů	I. třída - 60 vedlejších úkolů

Příkladný výkon: Lehké tanky

Medaile se uděluje za splnění sekundárních úkolů v osobních misích pro lehké tanky:

IV. třída - 15 vedlejších úkolů	III. třída - 30 vedlejších úkolů	II. třída - 45 vedlejších úkolů	I. třída - 60 vedlejších úkolů

Příkladný výkon: Stíhače tanků

Medaile se uděluje za splnění sekundárních úkolů v osobních misích pro stíhače tanků:

IV. třída - 15 vedlejších úkolů	III. třída - 30 vedlejších úkolů	II. třída - 45 vedlejších úkolů	I. třída - 60 vedlejších úkolů

Příkladný výkon: Střední tanky

Medaile se uděluje za splnění sekundárních úkolů v osobních misích pro střední tanky:

IV. třída - 15 vedlejších úkolů	III. třída - 30 vedlejších úkolů	II. třída - 45 vedlejších úkolů	I. třída - 60 vedlejších úkolů

Příkladný výkon: Těžké tanky

Medaile se uděluje za splnění sekundárních úkolů v osobních misích pro Těžké tanky:

IV. třída - 15 vedlejších úkolů	III. třída - 30 vedlejších úkolů	II. třída - 45 vedlejších úkolů	I. třída - 60 vedlejších úkolů

Valkýra

Medaile se uděluje za počet vozidel zničených pomocí bojových rezerv:

• Lze získat pouze v režimu Běsnění: Nadvláda. Pouze Drcení oceli a Nadvláda.

IV. třída - 10 vozidel	III. třída - 100 vozidel	II. třída - 500 vozidel	I. třída - 1 000 vozidel

V jako vítězství

Medaile se uděluje za počet získaných vítězných bodů:

• Lze získat pouze v režimu Běsnění: Nadvláda. Pouze Drcení oceli a Nadvláda.

IV. třída - 1 000 bodů	III. třída - 10 000 bodů	II. třída - 100 000 bodů	I. třída - 1 000 000 bodů

Voják štěstěny

Medaile se uděluje podle počtu vítězných šarvátek v herním módu Opevnění:

• Ocenění je uděleno všem členům klanu.

IV. třída - 5 šarvátek	III. třída - 250 šarvátek	II. třída - 500 šarvátek	I. třída - 1 000 šarvátek

Za taktické operace

Medaile se uděluje za vítězství s náhodným týmem v režimu týmových bitev:

IV. třída - 10 vítězství	III. třída - 100 vítězství	II. třída - 1 000 vítězství	I. třída - 2 500 vítězství

Za rozhodující bitvy

Medaile se uděluje za průmyslové zdroje získané ve všech bitvách v módu Opevnění:

IV. třída - 100 zdrojů	III. třída - 500 zdrojů	II. třída - 1 500 zdrojů	I. třída - 3 000 zdrojů

Zocelený bojem

Medaile je udělována podle počtu získaných vítězství v týmových bitvách:

IV. třída - 10 ocenění	III. třída - 100 ocenění	II. třída - 250 ocenění	I. třída - 500 ocenění