Pierre Armand Gaston Billotte byl důstojník francouzské armády a později i politik. Stal se známým díky svým bojovým akcím během francouzsko-německých ofenzív v roce 1940.

16.5.1940 se Billotte jako tankový velitel a zúčastnil se bitvy u francouzské vesnice Stonne. Velil těžkému tanku Char B1 Bis, kterému se přezdívalo „Eure”. Tato vesnice se dostala do německých rukou vícekrát a hned nato zpět do francouzských. Billotte se svým B1 Bis zaútočil a podařilo se mu prorazit německou obranu, přičemž dokázal zničit 2 střední tanky Pz.Kpfw. IV, 11 středních tanků Pz.Kpfw. III a dvě nepřátelská dělostřelectva. Jeho těžký tank odolal všem nepřátelským 140 vypáleným ranám. 60 mm tlustý pancíř tohoto tanku poskytoval jednu z nejspolehlivějších ochran proti německé výzbroji.

Billotte byl později uvězněn německou armádou, ovšem podařilo se mu utéci. V roce 1944 po vylodění spojenců v Normandii se připojil k osvobozování Francie. Během jeho působení v armádě, byl několikrát vyznamenán. Po odchodu z aktivní služby působil jako ministr národní obrany. Dožil se vysokého věku 86 let.

Bitva v Ardenách (též bitva o výběžek – Battle of the Bulge) je souhrnný název, který se používá pro označení německé protiofenzívy a její následné eliminace v prosinci 1944 až lednu 1945 na západní frontě. Jednalo se o poslední pokus nacistického Německa zvrátit průběh války.

Ke konci léta 1944 se situace Německa začínala stávat kritickou. Říše byla donucena bojovat na dvou frontách současně a rozdělovat tak své omezené zdroje. Na východní frontě převzali již dávno Sověti iniciativu a postupně zatlačovali Němce z dobytých území k hranicím říše. Na západní frontě byla po vylodění Spojenců 6. června 1944 v oblasti Normandie v operaci Overlord vytvořena druhá fronta, která přinutila Němce přejít do defenzivních bojů. Ohromná materiální převaha spojenců a letecká nadvláda nad územím umožňovala po vytvoření nástupiště rychlý postup do centrálních částí Francie a k osvobození Paříže (25. srpna 1944). Po rychlé porážce Němců ve Francii začali Spojenci nabývat pocitu, že válka rychle skončí. Předpokládali, že německá armáda je na pokraji kolapsu a že Německo již nemá dostatečné síly na převzetí iniciativy a na protiútok.

Hitler byl ale jiného názoru. Nehodlal se smířit s defenzivní rolí a s převálcováním spojeneckou materiální převahou, ale chtěl se pokusit o protiofenzivu, která by zvrátila průběh války. Z pohledu Německa nemělo cenu podnikat protiofenzivu proti Rusku v čele se silnou Rudou armádou a ohromným průmyslovým zázemím. Němci nemohli očekávat, že úspěšná protiofenziva by rozdrtila Rusy nebo že by se podařilo s nimi vyjednat příměří, a tak se Hitler zaměřil na západ. Podle jeho mínění[zdroj?] po úspěšném útoku a zatlačení Spojenců nastane výhodná doba pro vyjednávání o možném míru, skončení bojů na západě a přípravám na boj se společným nepřítelem Německa i Západu, a to s komunistickým Sovětským svazem. Německá generalita dále viděla výhody útoku na západ ve stále se prodlužujících zásobovacích liniích Spojenců, které přinášely značné problémy v logistice (přísun materiálu, záloh, posil).

Údajně 16. září 1944 dostal Hitler inspiraci na konferenci o západní frontě při pohledu na operační plán, když nastínil svůj plán na protiofenzivu v zalesněné oblasti Arden. Konečným cílem mělo být město Antverpy. Náhlý útok měl být veden ze zalesněné oblasti, která byla velmi obtížně průchodná pro těžkou techniku, nacházela se na pomezí mezi americkou a britskou armádou s oslabenou obranou. Ke všemu bylo zvoleno velmi výhodné načasování na zimní měsíce, kdy Spojenci nebudou moci využít své letecké převahy a kdy bude většina spojenecké armády na vánoční dovolence. Německá generalita předpokládala, že je větší pravděpodobnost špatného počasí a přízemních inverzí, které znemožní úspěšné nasazení letectva pro napadání útočných německých kolon, zásobovacích jednotek a frontových útvarů. Datum okolo Vánoc navíc zapříčinilo, že část velícího sboru nebyla v době vypuknutí útoku v oblasti. Úspěšný postup na Antverpy by přetrhal spojení mezi 21. skupinou armád polního maršála Montgomeryho v Belgii a Holandsku a zbytkem armády generála Eisenhowera. Kdyby se tento smělý plán podařil, mohlo být podle Hitlera zničeno až 20 spojeneckých divizí. Plán dostal označení „Wacht am Rhein“ (Stráž na Rýně) v rámci oklamání nepřítele.

Po celý měsíc vytvářel Hitler svůj plán uzavřen ve svém vlastním světě odtržen od každodenní reality. Německý průmysl sice v roce 1944 produkoval nejvíce vojenského materiálu, ale stejně nebyl schopen konkurovat spojeneckému potenciálu. Před začátkem ofenzivy tak stále neměl Wehrmacht dostatek sil pro útok v požadovaném rozsahu. Na německé straně bylo před útokem k dispozici přibližně 970 tanků pro první úder a 450 tanků pro rozvinutí útoku (němečtí velitelé udávají ještě menší číslo – asi 800 strojů s tím, že německé jednotky nebyly na plných počtech). Německé letectvo Luftwaffe se nacházelo v troskách a k dispozici bylo jen 1000 stíhacích bombardérů. Oproti tomu Spojenci disponovali ohromnými zálohami, což se projevilo i například tím, že již 4. den po útoku byli Američané schopni zdvojnásobit počty svých vojáků na 180 tisíc mužů ve zbrani. Hitler původně vybral pro začátek operace 25. listopad, ale po přesvědčování generálů souhlasil a posunul datum operace na 10. prosince a později až na 16. prosince, což mělo jeho jednotkám dát více času na přesun k frontě a přípravám na útok. Změnil se také název operace z Wacht am Rhein na Herbstnebel (Podzimní mlha). Pro doplnění nutno zmínit, že celá generalita byla proti Hitlerově plánu, shledávala ho nereálným. Německo v té době již nemělo dostatečné lidské ani materiální zásoby (včetně paliva) pro tak rozsáhlou operaci jakou byl plán Podzimní mlha. Plán proto předpokládal velké využívání spojeneckého materiálu, který bude získán během postupu německých jednotek. Přesněji palivových stanic, benzinu, muničních skladů atd.

Teoretický plán

Podle plánu měla nově zformovaná 6. tanková armáda SS pod velením SS-Oberstgruppenführera Josefa Dietricha a 5. tanková armáda Hasso von Manteuffela s podporou 7. armády generála Ericha Brandenberga prorazit americké obranné pozice. Tanky měly prorazit frontu o šířce 150 kilometrů od města Monschau na severu po Echternach na jihu. 6. tanková divize měla tvořit pravé křídlo, 5. tanková křídlo levé a od jihu měla krýt úder 7. armáda. Hitler předpokládal, že za příznivého počasí, kdy nebudou moci spojenecká letadla vzlétnout, dosáhnou jeho tanky břehů řeky Mázy či Maasy za dva dny. Po překonání řeky měla 6. tanková armáda postupovat na Antverpy a 5. tanková divize postupovat přes Brusel k přístavnímu městu na březích La Manche.

Hitlerův plán předpokládal vysazení řady diverzantů oblečených do spojeneckých uniforem a hovořícími perfektně anglicky za frontovou linii. Diverzanti měli vnášet zmatky do spojeneckých přesunů, vyřazovat spojení, zaměňovat ukazatele na křižovatkách atd. Úkolem vést diverzní útok byl pověřen SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny, který dokázal osvobodit Mussoliniho po pádu jeho režimu v roce 1943. Mezi jeho další úkoly mělo patřit i vyslání malých motorizovaných jednotek k mostům přes Mázu. Tyto jednotky měly za úkol mosty obsadit a udržet je do příjezdu německých čelních jednotek. Množství německých vojáků bylo před útokem vysazeno za spojeneckými liniemi.

6 dní před začátkem ofenzivy 10. prosince přenesl Hitler svůj hlavní stan z Vlčího doupěte do Orlího hnízda (Adlershorst) v pohoří Taunus poblíž Bad Nauheimu v Porýní odkud chtěl osobně řídit průběh nadcházející bitvy.

V listopadu zaútočili Američané na tzv. Západní val (sérii opevnění), kterou se jim podařilo prolomit severně od Arden. Následoval rychlý postup na Aachen (Cáchy), které se staly prvním větším dobytým německým městem. Operace na obou křídlech Ardenského sektoru byly prováděny slabými, nezkušenými a neúplnými americkými jednotkami 12. skupiny armád generála Omara Bradleyho. 129 kilometrů dlouhý úsek v Ardenách bránily jen čtyři divize amerického VIII. sboru generálmajora Troye Middletona. Vlivem špatné práce spojenecké výzvědné služby nebyl tento sektor považován za důležitý. V sektoru se tedy nacházely pouze 28. a 4. divize, které zde byly na zotavení po těžkých bojích, a 106. pěší a 9. obrněná divize, které se ještě nezapojily do žádných bojů.

I přes následné množení se informací o kumulaci německých vojsk na belgicko-lucemburské hranici nebyla do oblasti přesměrována žádná další pomoc. Eisenhowerův zpravodajský štáb špatně odhadl německé záměry, když se domníval, že se bude jednat o nevýznamný protiútok v oblasti obsazených Cách.

Nutno ovšem dodat, že postoj Spojenců byl pochopitelný. Německo nemělo dost sil k provedení nebezpečné ofenzivy v jakémkoliv sektoru, mohlo dosáhnout pouze dočasné převahy a i to pouze za cenu neospravedlnitelného oslabení ostatních důležitých úseků fronty. Hitlerův plán velkého útoku tedy dosáhl momentu překvapení zejména proto, že byl naprosto iracionální, nesmyslný a neuskutečnitelný. Stejný názor zastávali koneckonců nejen Američané a Britové, ale i Němci. Proti plánu opakovaně protestovali oba hlavní stratégové, kteří jej měli doladit a provést (maršál Model a maršál Rundstedt). Oba jej považovali za zcela nesmyslný hazard, který nemá sebemenší šanci na jakýkoliv rozumný výsledek a musí nutně vyústit v strašlivé ztráty. Naději si podrželi pouze někteří z polních velitelů, i ti však museli nakonec pod tlakem okolností vystřízlivět.

Rundstedt se po válce vyjádřil takto: Byl jsem šokován. Hitler mne vůbec nekonzultoval ohledně možností plánu. Bylo mi jasné, že dostupné síly jsou na tak mimořádně ambiciózní plán až příliš nedostatečné. Model byl téhož názoru. Ve skutečnosti žádný voják nevěřil, že cíl dospět k Antverpám je v praxi proveditelný.

Dalším problémem bylo absolutně nedostatečné zásobování palivem. Už podle plánů bylo na hranici, ovšem OKW je stanovilo podle tabulek udávajících potřebu paliva k přesunu, ačkoliv je polní velitelé i Rundstedt upozorňovali, že pro boj v zasněžené krajině může jeho spotřeba vzrůst až šestinásobně a že je bezpodmínečně třeba minimálně dvojnásobku, má-li zde být šance na úspěšný dlouhodobější postup.

Ofenzíva:

Útok začal 16. prosince 1944 v 5:35 hodin ráno, kdy zakaboněnou oblohu rozzářila mohutná dělostřelecká příprava 2 000 německých děl, která měla za úkol vytvořit palebnou přehradu pro postupující německé jednotky. Američané byli absolutně zaskočeni počátkem a místem útoku. Hitlerovy diverzní jednotky sice neměly takový úspěch, jaký předpokládal plán a podstatná část diverzantů byla rychle dopadena a později byla část zajatých postavena před popravčí četu bez soudu a zastřelena (běžné zacházení se špióny), ovšem jejich nasazení i tak způsobilo velký zmatek a do jisté míry Spojence paralyzovalo. Američané po objevení prvních diverzantů začali provádět masové kontroly, každé auto bylo zastavováno a všichni včetně velitelů byli podrobováni podrobným dotazům z amerického způsobu života. Kontroloři byli ovšem natolik důslední, že jen v prvních dvou dnech zatkli 3× víc mužů, než kolik bylo skutečně diverzantů (mnozí britští důstojníci toho o americkém způsobu života věděli asi tolik, co Němci, a koneckonců i některým Američanům dělalo potíže vyjmenovat správně vítěze deseti posledních ročníků nejvyšší americké baseballové soutěže). Obavy z hrozby atentátu navíc částečně paralyzovaly štáby nejvyšších velitelů. Velkou výhodou Němců se v prvních dnech stalo počasí, které znemožnilo Spojencům nasadit proti německým kolonám letectvo a nemohlo ani pořídit strategické informace o velikosti útoku. Ovšem v okamžiku, kdy se počasí zlepšilo, bylo rozhodnuto. Spojenecké letectvo německé jednotky rychle rozdrtilo.

Během prvního dne se německým jednotkám podařilo místy prorazit spojenecký odpor a postoupit, což umožnilo vytvořit německý klín až do hloubky 80 kilometrů. Jednotky německé 5. tankové armády se probojovaly přes pozice americké 28. a 106. divize a postupovaly dál na cílové místo. Ze všech německých jednotek se dokázaly probojovat nejblíže k cíli. Dostaly se dokonce až ke Calles, pouhých 10 kilometrů od řeky Mázy (Maas). Během rychlého postupu Němců však byla vytvořena obklíčená oblast Spojenců v oblasti strategické křižovatky cest v prostoru městečka Bastogne. Strategické místo bránilo ve vytvoření zásobovací trasy postupující 5. tankové armády a vázalo další útočné jednotky Němců.

Oblast Bastogne statečně bránili příslušníci 101. vzdušné výsadkové divize pod vedením amerického generála Anthonyho McAuliffa, kteří ji dokázali v náporu německých útoků udržet. V odříznutém městě dokázali výsadkáři bez dodávek munice, zásob, materiálu a záloh odrážet německé útoky. Němci dokončili obklíčení Bastogne 20. prosince. Po obklíčení započala nemilosrdná palba německých děl a útoky zbytku Luftwaffe. Díky leteckému zásobování 101. divize při vhodném počasí se její příslušníci dokázali udržet až do doby vyproštění 101. výsadkové 4. obrněnou divizí generála Pattona. Samotné prolomení proběhlo útokem tří amerických kolon na německou 5. parašutistickou divizi jižně od města. Bojové velitelství R4 podporované 94. obrněným dělostřeleckým plukem a 37. tankovým praporem postupovalo na Bastogne. Od 4:45 26. prosince byly německé pozice pod těžkou spojeneckou palbou. Po skončení palby následoval tankový útok na vesnici Assenois, který skončil úspěchem a rozdrcením německé posádky. Později toho dne bylo Bastogne osvobozeno z obklíčení. Boj o město stál 12 000 německých vojáků a 3900 Američanů. Bylo zničeno 150 obrněných vozidel na americké straně a 200 na německé. (Nikdo ze 101. výsadkové divize nikdy nepřiznal, že potřeboval zachránit z obklíčení v Bastogne.)

Na jižním křídle německého postupu byla 7. armáda zastavena, aniž by se jí podařil větší průlom do spojeneckých linií. Podobná situace se odehrála i na severním křídle 6. tankové armády SS. Tanková armáda se nedokázala dostat přes Elsenbornský hřeben, i když některé její části postoupily do značných hloubek. Materiální situace 6. tankové armády byla žalostná převážně po stránce paliva a narůstajícího odporu Spojenců. Tankisté SS byli 19. prosince stále ještě daleko od svých cílů, kterých měli dosáhnout již 17. prosince. Vedoucí německý generál Gerd von Rundstedt navrhoval tedy Hitlerovi přesunout jednotky SS do sektoru 5. tankové armády, kde by mohly podpořit mnohem úspěšnější útok. Spojenečtí vojáci před postupujícími Němci zapalovali tankovací stanice, ničili muniční sklady, znehodnocovali zásoby a další.

19. prosince proběhlo setkání spojeneckých generálů pod patronací generála Eisenhowera ve Verdunu. Na poradě bylo rozhodnuto o přesunu Pattonovy 3. armády z východu na sever a zahájení přesunu o 250 kilometrů do výchozích pozic k útoku na levém křídle výběžku. 20. prosince byly zmobilizovány veškeré možné spojenecké jednotky v oblasti a nasazeny proti 17 německým divizím. Bylo přerozděleno velení mezi spojeneckými veliteli. Jižní části fronty velel generál Bradley a severní oblasti maršál Montgomery, který dostal část Bradleyho jednotek k velké nelibosti amerického generála.

21. prosince zaznamenala německá strana jeden z posledních úspěchů, když se po urputných bojích podařilo vypudit americkou 7. obrněnou divizi brigádního generála Roberta Hasbroucka z městečka St. Vith. Von Rundstedtovi bylo již tehdy jasné, že Němci nemají více síly na další postup, a proto druhého dne požádal Hitlera o stáhnutí jednotek. Hitler ale nesouhlasil a trval na nasazení strategických záloh a oživení skomírajícího útoku. Jediným výsledkem ale bylo pouze několik dalších dní zbytečných bojů, množství zmařených životů a vyčerpání německých záloh. V následujících dnech se vyjasnila obloha, což Američanům a Britům umožnilo nasadit letectvo. Oslabená Luftwaffe nemohla zabránit Spojencům v napadání zásobovacích jednotek a postupujících kolon, což začalo působit Němcům značné ztráty.

24. prosince měli již Spojenci v sektoru 32 divizí, které začaly na německé pozice velmi tvrdě útočit a zatlačovat Němce zpět. Von Rundstedt i Manteuffel znovu žádali Hitlera, aby mohli své jednotky stáhnout, avšak Hitler to naprosto odmítal povolit, což vedlo k tomu, že německý ústup, který se mohl obejít bez větších ztrát, byl vykonán až pod bezprostředními údery nepřítele a za zničení podstatné části německých sil. Rundstedt to nazval druhým Stalingradem.

Spolu s pozemním útokem Němci připravovali i letecký úder na letecké základny Spojenců. I když byla pozemní ofenzíva již zastavena, byl 31. prosince vydán rozkaz k provedení operace Bodenplatte následujícího dne v 9:20. 1. ledna 1945 tak Luftwaffe uskutečnila svůj poslední velký úder na západní frontě, který byl zároveň labutí písní německé ofenzívy v Ardenách.

Výsledek bitvy:

Počátkem ledna 1945 se Spojencům podařilo vrátit hranice linií přibližně do oblasti, kde byly před zahájením ofenzivy. Marný německý pokus zvrátit výsledek na západní frontě stál německou stranu minimálně 67 461 mužů, Američané přišli o minimálně o 80 987 mužů a Britové o 1408. Materiální ztráty byly na obou stranách obrovské, ale oproti Němcům mohli Američané ztráty rychle nahradit. Ofenziva na jedné straně na několik měsíců zpomalila spojenecký postup na západní frontě, na druhé straně ale vedla k naprostému vyčerpání Německa, které se již do konce války v květnu 1945 nepokusilo na západní frontě o žádnou významnou útočnou protiakci.

V boji byly nasazeny nové zázračné zbraně Německé říše, bohužel pro Němce přišlo jejich nasazení příliš pozdě a v malém měřítku, takže nemohly významně ovlivnit situaci na frontě. Spojenecká početní převaha tyto moderní zbraně převálcovala. V boji se například objevil první proudový stíhač s označením Messerschmitt Me 262, který létal rychlostí až 896 km/h, dále například nejtěžší tank své doby PzKpw VI Tiger II či nejtěžší sériově vyráběné obrněné vozidlo, stíhač tanků JgdPz VI Jagdtiger.

Po znovudobytí Ardenské oblasti se začala objevovat strašlivá mementa německého postupu. Německé jednotky byly podle Peipera instruovány, aby zbytečně nebraly zajatce. Pokud to tak bylo, většina velitelů tuto instrukci ignorovala. Jedinou jednotkou, která se během ofenzivy systematicky chovala tímto způsobem, byla právě Peiperova, která spáchala mimo jiné i tzv. Malmédský masakr, během něhož došlo k povraždění několika desítek kapitulujících amerických vojáků. Když ho spojenečtí vojáci objevili, byl okamžitě zveřejněn, což mělo za následek zvýšení nenávisti mezi vojáky proti Němcům.

Bitva v Kurském oblouku (resp. bitva u Kurska, operace Zitadelle, operace Citadela) představuje jednu z nejvýznamnějších bitev druhé světové války na východní frontě. Německá vojska ji zahájila 5. července 1943 s úmyslem získat zpět na svou stranu strategickou iniciativu na východní frontě a připravit nepříteli natolik vážné ztráty, aby nemohl během roku zahájit významnější ofenzívu. Bezprostředním cílem bylo zlikvidovat Kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti.

Ačkoliv ztráty Rudé armády byly mnohem větší než na německé straně, jednalo se z pohledu Německa o velký neúspěch, který definitivně odsoudil Třetí říši k porážce, neboť ta nebyla schopna nahradit utrpěné ztráty a definitivně ztratila strategickou iniciativu na celé východní frontě. Historici ji považují spolu s bitvou o Stalingrad za rozhodující bitvu Velké vlastenecké války. Zároveň představuje (zahrnuje) největší tankovou bitvu historie.

Německý plán

Skupina armád Střed (velitel útoku Walther Model) a skupina armád Jih (Erich von Manstein) zaútočí na „krk“ Kurského oblouku ve směru kousek na východ od města Kursk s cílem odříznout město i celý oblouk a sovětské jednotky zde se nacházející. Hitler si sliboval hodně jak od zničení jednotek nacházejících se v oblouku, tak od obranných bojů, které začnou, až se Rudá armáda pokusí své obklíčené jednotky osvobodit. Plán evidentně musel vyústit v gigantickou bitvu, proto se k jeho provedení shromáždila většina tankových sil obou skupin armád i další strategické zálohy. Přesto panovaly oprávněné pochybnosti, zda mají obě útočná uskupení dostatek prostředků k provedení akce.

Sovětský plán

Stavka si byla vědoma německých plánů týkajících se Kurského oblouku do takových detailů, že znala i průběžné změny a přesuny termínů. Byla informována i o posledním a definitivním termínu s takovým předstihem, že byl zcela vyloučen jakýkoliv moment překvapení hrající ve prospěch Německa. Sovětský plán vypracovaný Žukovem – „Operace Kutuzov“ – spočíval v odražení nepřátelského útoku zhruba 1/2 až 2/3 shromážděných sil a následným protiútokem zbytku, který by německé síly rozdrtil. Zároveň s druhou fází operace se předpokládaly akce v oblasti Doňce a Orelského oblouku a snad i akce angloamerických sil ve Středomoří. Cílem tedy dle Žukova bylo: „unavit nepřítele na našich obranných postaveních, vyřadit z boje jeho tanky, pak přivést čerstvé posily a zlikvidovat hlavní seskupení generální ofenzívou“. Za tímto účelem byly shromážděny celé 3 fronty. Dva měly za úkol přímou obranu Kurského oblouku (Centrální front Konstantina Rokossovského na severu a Voroněžský front N.F.Vatutina na jihu), jeden (Stepní front I.S.Koněva) měl tvořit zálohy pro protiútoky v první a druhé fázi bitvy. Pak zde byly ovšem ještě tři fronty na frontě severně a jižně od Kurského oblouku (Západní front a Brjanský front na severu a Jihozápadní front), které vyčlenily ze svých řad početné zálohy, které měly být v případě potřeby poskytnuty frontům v Kurském oblouku. Zároveň se předpokládalo, že ve druhé fázi operace zahájí Západní front útok na skupinu armád Střed v severní části Orelského oblouku.

Během příprav byla na kritických místech vybudována 2 úplná hluboká pásma těžkého polního opevnění optimalizovaného k protitankovému boji. Třetí se právě dokončovalo a čtvrté vznikalo. V hloubce ještě bylo vytvořeno státní pásmo obrany. Lze snad i říci, že sovětská strana nemohla být připravena lépe.

Následky bitvy

Posádka tanku Pz.Kpfw. III z 2. tankové divize SS „Das Reich“ odpočívá po bojích v jižním sektoru Myšlenka velké vítězné bitvy na východní frontě snad nemusela být mylná (byť válku již s největší pravděpodobností nemohla zvrátit), ovšem místo i způsob byly zvoleny velice nešťastně a odklady akce a Hitlerova nerozhodnost ohledně nasazení záloh definitivně zmařily i ty malé šance na úspěch, které zbývaly. Mnoho odborníků se ovšem kloní k názoru, že zmíněné okolnosti nebyly zase tak podstatné. Podle nich už v roce 1943 nebylo v silách Německa ochromit Rudou armádu a rozdíl v průmyslových potenciálech obou stran vylučoval, že by se situace mohla v tomto ohledu někdy změnit v Hitlerův prospěch.

Německá strana nasadila v průběhu bojů u Kurska asi 2/3 svých obrněných sil. Rozhodující byly nejen ztráty (které sice byly citelné, ale nikoliv zdrcující), ale zejména ztráta času, promarnění příležitosti a oslabení ostatních částí bojiště. Němci potřebovali rychlé a výrazné vítězství na východní frontě, které by ochromilo jejich protivníka. Nedosáhli ho však a dlouhodobé soustředění většiny německých elitních sil v prostoru Kurska umožnilo Spojencům ve Středomoří a Rudé armádě v Doňské a Charkovské oblasti a Orelském oblouku rozvinout vlastní útočné operace, které skončily jejich drtivými úspěchy (konkrétně pád Sicílie a měst Orel, Bělgorod a Charkov). 3. srpna 1943 začala Operace Vojevůdce Rumjancev, 7. srpna začala Smolenská operace a od 24. srpna do vánoc 1943 se uskutečnila gigantická bitva o Dněpr, při které byla osvobozena Levobřežní Ukrajina a Kyjev. Německá strana už nikdy neměla získat výraznou strategickou iniciativu na žádné části evropského bojiště a poměr sil mezi ní a Spojenci se stále výrazněji měnil v její neprospěch. Jakékoliv shromáždění relevantních německých sil k (proti)útoku (bitva v Ardenách, operace Jarní probuzení) automaticky znamenalo natolik riskantní oslabení ostatních pozic, že žádná podobná akce neměla šanci na celkový dobrý výsledek.

Pro Rudou armádu byla naopak bitva u Kurska poslední velkou obrannou operací, ve zbývajících necelých dvou letech války již jen útočila a její postup vpřed se zastavil až v Berlíně a Praze. Toto Hitlerovo dobrodružství u Kurska stálo Hitlera asi 203 000 vojáků a 720 tanků.

Operace Jarní probuzení (něm. Frühlingserwachen), rusky zvaná jako Balatonská operace, byla poslední velká ofenzíva Třetí říše v druhé světové válce. Byla zahájena 6. března 1945 v prostoru Balatonu a jejím cílem bylo obsazení Budapešti a dosažení ropných polí v okolí města Nagykanizsa.

K útoku byly shromážděny veškeré dostupné jednotky včetně elitních tankových divizí SS. Na počátku se Němcům podařilo postoupit asi o 20 km i přes urputný odpor početně značně silnějšího nepřítele, avšak Rudá armáda brzy nasadila zálohy a její početní a materiální převaha dosáhla pro Němce neúnosných rozměrů. Když se německý postup zpomalil pro nedostatek pohonných hmot a Sověti dostali čas zahájit zdrcující protiútok, bylo o osudu bitvy rozhodnuto. Německý postup byl zastaven za těžkých ztrát na obou stranách. Jelikož Němci je již nemohli žádným způsobem nahradit a pro zahájení ofenzívy musely být kriticky oslabeny klíčové úseky všech ostatních front, celá akce pouze urychlila definitivní zhroucení již tak kolabující německé obrany.

Dle dostupných informací Bruno zničil v bitvě o Bir-El-Abd v tanku M14/41 dva či tři nepřátelské britské tanky. Italské střední tanky nepatřili mezi výkonné stroje, dá se říci, že Carro Armato M14/41 byl již v čase svého uvedení zastaralý stroj. Během jejich prvního nasazení v Severní Africe se ukázalo hned několik nedostatků. Byl velmi nespolehlivý, poskytoval málo prostoru pro posádku a při zásahu motoru se snadno vznítil. Vyrobilo se jich ovšem skoro 800 kusů a několik těchto vozidel se dostalo do rukou spojeneckých vojsk.

4.11.1941 během boje proti 22. britské obrněné brigádě velil Pietro Bruno z otevřeného poklopu svého tanku i přesto, že byl zraněn. Během krátké doby dostalo vozidlo zásah do části, kde se skladovala munice, která následně explodovala a způsobila tak smrt celé posádky. Za svou odvahu proti nepříteli, byl vyznamenán Zlatou medailí za vojenskou statečnost (Medaglia D’Oro Al Valore Militare), tedy nejvyšším Italským vyznamenáním.

Gardový plukovník Alexander Burda, sovětské tankové eso a hrdina Sovětského vazu. V říjnu 1941 Burda naplánoval odvážné přepadení a zničil nepřátelský obrněný konvoj, zahrnující 10 středních a lehkých tanků, 2 tahače s protitankovými děly a 5 vozidel pěchoty.

Paul Girot de Langlade (26. července 1894 - 16. ledna 1980) byl během druhé světové války poručíkem francouzské armády a v září 1943 byl povýšen na plukovníka. De Langlade bojoval s 2. tankovou divizí pod generálem Leclercem. 12. a 13. září 1944 bojový tým pod vedením de Langlade zničil Panzerbrigade 112 v bitvě u Dompaire ve Francii. Pouze 4 ze 45 tanků Panther přežily tuto bitvu.

Během první světové války, byl postupně přiřazen k 3-tímu regimentu Chasseurs, 69. praporu a následně narukoval jako pilot k letectvu, kde zůstal do skončení války. Od roku 1952 do roku 1954 převzal velitelství pozemních sil v Kambodži .

Obdržená ocenění:

• Velký kříž legie cti 26. dubna 1965
• Válečný kříž v letech 1914-1948 obsahuje 18 citací
• Válečný kříž 1939-1945
• Válečný kříž divadelních operací v zahraničí
• Velký důstojník řádu Ouissama Alaouite
• Rytíř řádu Leopolda
• Velitel černé hvězdy
• Medaile stříbrné hvězdy

Ion S. Dumitru byl rumunské tankové eso. Narodil se 1.03.1921 v Robanesti-Dolj. Po absolvování vojenských škol se ucházel o místo v prvním tankovém pluku, který byl v procesu obnovování po bojích ve Stalingradu. Jeho žádost byla schválena.

1. tankový pluk se dostal do bitvy proti sovětským vojskům u Scobalteni. Po 10-ti hodinách zápolení, byly na obou stranách těžké ztráty, bylo zničeno 60 sovětských a 20 rumunských tanků. Sověti se po ztrátě několika těžkých tanků typu IS rozhodli stáhnout, ovšem ne vzdát a tak povolali letadla, která měla za úkol rozhodit po bitevním poli dýmovnice. Tankový pluk byl rozestavěný podél obou stran dálnice, sovětské jednotky zaútočili, ovšem Rumuni kvůli vlastnímu bezpečí nestříleli, jelikož hrozilo, že zasáhnou spojence. Během této akce byl znehybněn tank s I. S. Dumitrem a ten následně musel vyhledat jiný stroj z jeho jednotky.

Rumuni dostali rozkaz k ústupu až k vesnici Boghicea, kde se nacházelo dělostřelectvo se 150 mm. V momentě, kdy se nepřátelské vojsko objevilo na obzoru, tanky i dělostřelectvo spustilo palbu a podařilo se jim způsobit sovětům těžké ztráty. Jednotky pokračovali v přesunu a zastavili se až u vesnice Sabaoani, která byla chráněna protitankovým příkopem. Další den došlo k posilnění obrany a navýšení o 4 německé protitankové děla ráže 75 mm. Dumitru nařídil svým mužům, aby stříleli na útočící sovětské vojsko jen na jeho povel, jelikož chtěl, aby se ušetřilo co nejvíce munice. Spolu s proti-tankovými děli se mu povedlo zneškodnit 22 tanků.

Další den 24.srpna se střetli s německými jednotkami, přičemž zjistili, že Rumunsko již stačilo vyhlásit příměří a tak místo bojů začala spolupráce. V březnu 1945 byli jednotky vysláni na Slovensko k sovětské 27. obrněné brigádě. 26.března začala operace s přechodem řeky Hron. Dumitriho četa postupovala velmi rychle, podařilo se jim zničit 6 protitankových děl a zajistit baterii německého 150 mm dělostřelectva. Útok zastavila až četa těžkých tanků Tiger. O dva dny později zničil I. S. Dumitru stroje Pz IV a StuG, SPW 250 a dvě protitankové děla.

Ion S. Dumitru se sovětskými vojsky se postupně probojoval na území Slovenska až Rakouska. Jeho jednotce se zde podařilo několik dalších zničení německé techniky. Při bojích byl raněn a tím skončila jeho vojenská kariéra. Až do roku 1953 působil jako tankový instruktor.

Hrdina Sovětského svazu Alexander Michajlovič Fadin, byl velitelem T-34. Podporovaný četou pěchoty obsadil a udržel vesnici Dashukovka po dobu pěti hodin pomocí jednoho tanku. Zničil 3 tanky, 1 polopásový transportér, 2 minomety a 12 kulometných hnízd. Jeho posádka také sestřelila spřaženým kulometem nepřátelské letadlo.

Rozhovor pro Lidovky: Alexander Michajlovič Fadin seděl včera na velké vojenské přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě zase na jednom z nejčestnějších míst. Jako veterána 2. světové války si ho každý rok 9. května všichni předcházejí. Letos bylo na tribuně pro účastníky největších bojů v lidské historii zase o poznání méně lidí. Čas je neúprosný. „Byl to náročný den,“ řekl o včerejšku v telefonickém rozhovoru pro LN 85letý plukovník, který má na Prahu něžné vzpomínky.

„Bylo to hned první den, co jsme oslavovali vítězství. Tancovali jsme venku, křičeli, prostě bláznili jsme radostí. Tančil jsem právě s jednou naší vojačkou, která uměla česky, protože měla za muže jednoho od vás… A tu vidím, jak se na nás dívají dvě dívky. V tu chvíli mi připadaly jako zjevení. Úplně bílé, čisťounké, s plavými vlasy a velkýma očima. Ta starší, které mohlo být tak 15 nebo 16, se hned navěky uložila do mého srdce. Ta mladší, kterou držela za ruku, byla její sestra.“ Tehdy mladičký Fadin se s dívkou ihned seznámil. Nejspíš se jí zalíbil, protože bleskově zorganizovala malý večírek u nich doma. Tatínek měl pochopení. „Byl to velký, silný muž, který bojoval s partyzány a účastnil se i Pražského povstání proti Němcům. Ale mě zajímala jen ta krásná malá Čechoslovačka. Večírek to byl strašně bouřlivý, bylo nás tam několik sovětských vojáků a asi přátelé té české rodiny,“ vzpomíná plukovník.

Naposledy se s dívkou, kterou se rozhodl si vzít za ženu, viděl 12. května 1945. Pak jejich tankovou jednotku odveleli. „Přinesla mi na rozloučenou květiny,“ směje se a je znát, že se mu po těch dobách stýská. „Bylo to druhé patro, to vím určitě. Ulice se jmenovala Barova, dům číslo 12. Ne, nebylo to centrum Prahy. Kdybyste ji našli, kdyby se vám ozvala, moc vás prosím, dejte mi vědět. Mám její fotografii stále doma a ještě jednou v životě bych ji rád potkal.“ Plukovník Fadin popisuje své válečné zásluhy stručně: „Jako velitel tankové roty jsem hnal Němce před sebou od Kurska až do Prahy. Například do Kyjeva jsem vjel na svém tanku jako úplně první – tehdy vlastně ani jiný provozuschopný tank v mé rotě nebyl.“ Vítězstvím nad nacistickým Německem, které oslavil v Praze, ale jeho vojenská kariéra nekončila. Poslali ho na východní frontu: „Dovedl jsem svou rotu vítězně do Port Arturu,“ říká pyšně. Vrátil se domů do Moskvy až v roce 1948.

V Budapešti jsme to přehnali Do zahraničí ho poslali se zbraní v ruce ještě jednou – potlačovat kontrarevoluci do Maďarska v roce 1956. „Těžko soudit… já nevím. Asi to naši tehdy a pak i u vás opravdu přehnali. Vždyť lidé chtěli jen více svobody.“ Moc se ale o 0událostech maďarských ani československých roku 1968 bavit nechce. Přiznává, že rozpadu SSSR lituje, ale také nevidí v komunistické minulosti vše jen růžově. „Ano, nedovolili nám třeba dopisovat si s cizinci, nesměli jsme si brát za ženy Němky ani jiné dívky ze zemí ležících od nás na Západ. Já jsem tomu svému pražskému děvčeti ale přesto léta psal. Jenže ty dopisy asi nikdy nedošly. Byla cenzura. Pak jsem psát přestal. Teď si dokonce nemůžu vzpomenout ani na její jméno. V 50. letech, když jsem učil mladé vojáky z východoevropských zemí, tak mi jeden syn vysoce postaveného československého komunisty, který studoval na vojenské akademii v Moskvě, přivezl od té dívky fotografii. Byla stále tak něžná a běloučká, ale už měla malou dceru a za manžela československého důstojníka. Tu fotku mám dodnes.“

Plukovník Fadin píše paměti, se kterými začal v 78 letech. Rád by se ještě podíval do Prahy a zašel na adresu, kde v roce 1945 potkal „bělounkou malou krasavici“. Nedávno spolu se dvěma ruskými veterány doprovázel do Bratislavy ruského prezidenta Dmitrije Medveděva. Od slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče dostal vysoké vyznamenání. „Češi a Slováci, pro mě je to stále jeden národ, jen Slováci umějí trochu lépe rusky,“ směje se. I v Bratislavě měl fotku české lásky s sebou, ale nikdo tu mladou dámu na ní neznal.

Britský plukovník Adrian Clements Gore velel jednotce bránící průsmyk Kaserín v Tunisku, 20. února 1943. Jeho jednotka sestávající z tankové čety, pěchotní roty a baterie podpůrného pěchotního dělostřelectva se houževnatě bránila vojákům Wehrmachtu z Afrikakorpsu o síle pěti pěchotních a jednoho tankového batalionu. Německé síly v boji ztratily 11 tanků.

Erkki Halonen, četař ve finské armádě, zničil v bojích během června a července 1944 se svým StuG III tři T-34, dvě KV-1 a dvě ISU-152.

Zinoviy Kolobanov se narodil v roce 1910 a do armády vstoupil v roce 1933. Zúčastnil se zimní války proti Finsku v roce 1939. Během své služby se mu povedlo mnoho úspěchu, ovšem i tak byl údajně potrestaný za "bratříčkování" s nepřítelem.

Mezi jeho nejslavnější počin se odehrál 19.srpna 1941. Velel tehdy jednotce, která sestávala z 5-ti tanků KV-1 V oblasti města Krasnogvardeysk (Gatchina). Tanky se ukrývali na okraji močálu a očekávali německý útok.

Podařilo se jim přepadnout německou pancéřovanou divizi. Využil strategie zničení prvního, druhého a posledního vozidla v koloně, čímž se mu podařilo ostatní vozidla uvěznit. Němci si nejdříve mysleli, že první tank byl zničen protitankovou minou. Kolona se tedy zastavila, čímž usnadnila podmínky pro nepřátelské střelce. Následná palba ukázala, že se jedná o palbu sovětských tanků. Zajímavé bylo, že každý z tanků KV-1 měl naložen dvojnásobek běžného množství munice, dvě třetiny z toho tvořila proti-pancéřová munice. Během tohoto boje bylo zničeno 43 německých tanků a to během pouhých 30 minut, 22 z nich zničil sám Kolobanov. Zničil také 2 děla. Jeho tank KV-1 s číslem 864 obdržel během boje více než 130 zásahu, ovšem ani jeden nedokázal prorazit. Během tohoto období měli Němci velký problém s ničením sovětských tanků (např. KV-1 či T-34). Jejich protivníci byli převážně lehké tanky vyzbrojené děli 37 mm. Děla nízké ráže nedisponovali dostatečnou palebnou silou proti 75 mm silnému přednímu pancíři tanku KV-1. Za tento hrdinský čin byl Kolobanov vyznamenán Řádem červené vlajky za výjimečné hrdinství.

O rok později byl zraněný, ale válku přežil. Ve vojenské službě pokračoval i po druhé světové válce. V roce 1960 odešel z armády jako podplukovník. Za jeho hrdinské úspěchy mu byl v roce 1980 postaven památník - tank KV-1 nebyl k dispozici a tak použili jako předlohu tank IS-2. Roku 2006 byl postaven další pomník, tentokrát v Minsku.

Reino Lehväslaiho byl finské tankové eso. Zničil sedm tanků a stíhačů tanků.

V červnu 1941, poblíž litevského města Raseiniai, asi 20 tanků KV sovětského 3. Mechanizovaného sboru, odolávalo útoku 6. tankové divize skládající se z asi 100 vozidel. Jeden KV-2 zabraňoval německému postupu jeden celý den, zatímco byl ostřelován všemi možnými protitankovými zbraněmi. Nakonec mu došla munice a byl vyřazen.

Tanky KV-1 a KV-2 byly na svou dobu velmi dobré stroje. Německé stroje převyšovaly v palebné kapacitě (76,2 a 152,2mm kanony) i v pancéřování. Je známo několik konkrétních případů z úvodních bojů operace Barbarossa, kdy malá skupinka nebo i jediný stroj zadržoval v postupu i celou německou divizi! Na strojích KV (ale většinou KV-1) sloužila i některá ruská tanková esa. Při vhodně zvoleném terénu, díky dobrému kanonu a síle pancéřování bylo kávéčko schopno zničit i značně početnějšího protivníka. S podobným stylem boje je možné se setkat i u Němců koncem války v Evropě, kdy vhodně umístěný Tiger či Panther dokázal zničit enormní počty protivníků.

Příkladem urputného, statečného a přesto marného boje KV-2 sovětské druhé tankové divize je bitva u osady Raseiniai (Расейняй/Rasyeinyia)1) ve dnech 23. - 25.06.1941. Jeho statečná posádka dokázala dva dny blokovat postup jednotek 6. tankovou divizi v červnu 1941 v Litvě2). Bojů se zde zúčastnily i stroje KV-1E, T-34 a množství T-26.

Náš příběh začíná odvozem zajatých ruských vojáků... V bojích zajatí vojáci, naložení na náklaďák, byli navečer přesunováni na výslech do osady Raseiniai. Posádka nasedá do nákladního auta, ostraha s puškami na korbu se zajatci. Za nějaký čas se vrátil pouze řidič, že na cestě mezi řekou a Raseiniai je obrovský tank neznámého typu a zahájil na ně palbu... Úspěšnou, neboť náklaďák zničil. Několik Němců z dozorčí čety padlo a Rusové se rozutekli... Velení vědomo si toho, že tento tank blokuje jednu z hlavních kvalitních přístupových cest, jednalo. Tehdy Němci ještě nevěnovali typu náležitou pozornost a zpráva o přepadu byla vedena ve smyslu "Jeden tank nic neznamená, ale mohou se objevit další". Noc proběhla klidně. Ráno vyslaná hlídka Němců hlásí, že ruský kolos stojí stále na svém místě. Téhož dne dopoledne obdrželo německé velení radiogram, že je mu posílána žádaná munice, jejíž zásoby se pomalu tenčily. Kolona aut bohužel jela cestou v dosahu ruského tanku. Ten zahajuje prudkou palbu a ničí první a poslední náklaďák s municí... Strašné exploze a zablokování silnice nedovoluje dalším autům pokračovat a stávají se terčem ruských 152mm granátů. Za několik vteřin je autokolona proměněna v hromadu hořícího šrotu... Bleskově doručená druhá radiodepeše nařizuje okamžité zničení ruského tanku! Velitel jedné z baterií 50mm PaKů 38 dostává úkol tank eliminovat. Využívajíce terénní vlny se vydaly 4 kolopásy s protitankovými děly k zase mlčícímu tanku. 600 metrů od kolosu se tahače zastavují a obsluhy PaKů se, jak mají naučené, rozvinuly, zamaskovaly a zamířily na ruský stroj. KV stálo u malého lesíku mlčky. Velitel baterie si pomyslel, že posádka již třeba odešla, ale přesto dává povel a Němci zasypávají tank 50mm granáty. První tři zásahy jsou přesné, exploze je vždy provázena hlasitým pokřikem přihlížejících vojáků Wehrmachtu. Velitel baterie povzbuzen úspěchem dává povel k volné palbě... Pálí všechny čtyři padesátky, ruský tank je zasypáván střelami... Čtvrtý zásah, pátý... Němci ale nabíjejí a střílejí stále jeden přes druhého, demaskujíce tak své pozice. Šestý, sedmý, osmý zásah... V té chvíli však přichází šok. Kávéčko zahájilo obrannou palbu. Přihlížející vojáci s triumfálními výkřiky zamrzlými na rtech skáčou do zákopů... První střela dopadá mezi dvě německá děla... zemina a střepiny létají vzduchem... Druhý granát zasahuje jednu z německých padesátek. Poslední, třetí 152mm ruský granát dopadá na další německé dělo... Stačily tři střely. Po rozplynutí dýmu Němci zjišťují škody... Po dvou protitankových dělech se slehla zem a dvě zbylá jsou poškozena a zčásti zasypána.

Protože se "padesátkám" nepodařilo tank zničit, nařizuje gen. Franz Landgraf použít ke zničení známý 8,8cm FlaK. Jedno z děl 298.FlaK.Abt. je taženo kolopásovým tahačem za maximální opatrnosti na dostřel k tanku. Maskováno větvemi a požáry ze stále hořících muničních vozů je směrováno k lesu. Ve vzdálenosti 900 metrů se tahač zastavuje a obsluha "88" zahajuje přípravy k použití děla. V té chvíli se věž kávéčka začala otáčet směrem k pracujícím Němcům. Ruský tank vystřelil pouze jednou. Těžký 152mm granát vybuchuje dva metry před připravovanou "88". Výbuch ji doslova roztřískal na malé kousky a posádka tanku ještě pokropila pozice palbou z kulometu na věži.

Ve štábu gen. Landgrafa bylo velmi dusno. Samotný generál zuřil, jednotky na frontě střílely poslední náboje, není pomalu co jíst a cestu do týla blokuje "nezničitelný" tank!! Před soumrakem nařizuje velení zničit tank silnými náložemi. Tento vysoce nebezpečný úkol padl na vojáky 57. průzkmného oddílu. Kolem jedné hodiny v noci se jej vydávají zničit. Po půl hodině ticha se krátce blýskne a ozývá se dutá rána, krátce zaštěkají kulomety tanku a rozhostí se ticho.

Generál nervózně kouřící cigaretu osobně čekal na hlášení o výsledku akce. Za nějakou dobu se z temnoty vynořily postavy vracejících se průzkumníků. Jejich velitel bohužel přinesl špatnou zprávu. Nálož byla velmi slabá a exploze zničila pouze pravý pás a blatník!

Zuřící generál žádá velení svazu o zničení tanku úderem bombardovacích Stuk. Žádost je nadřízenými zamítnuta pro nemožnost nasadit letku Junkersů na zničení jednoho ruského stroje.

Poslední možností jak tank zničit byl útok tanků z několik a směrů. Spolu s nimi měla zahájit palbu 88mm děla dotažená do pozic v průběhu útoku. Ráno 25.06.1941 se tanky Pz.35(t) Tankového pluku 11 začaly pohybovat směrem k poškozenému KV. Několik desítek tanků zahájilo krátce nato útok. Doslova uragán střel z lehkých tanků zasypával ruský kolos. Ruští tankisté zaměstnaní bojem s pohyblivými německými tanky se nevšimli připravované německé "88". Němci urychleně připravili Flak k boji a vystřelili na velkou věž skýtající velmi dobrý cíl. Zásah! Věž ruského tanku se ale probít nepodařilo, navíc se začala otáčet k německé pozici. V té chvíli se do boku věže zabořily dva rychle po sobě vystřelené protitankové granáty ráže 88mm. Tank stále ale nehořel. "88" proto dál pokračovala v palbě. Po několika střelách se k tanku vydala německá pěchota, s údivem zjišťující pouhé dva průstřely na věži! Pět ostatních se pouze odrazilo od pancíře. Vidět bylo i 8 vrypů po včerejších zásazích 50mm PaK38. Granáty československých tanků na pancíři ruského kolosu nezanechaly výraznějších stop. Vojáci pozorovali nočním výbuchem zničený pás a blatník. Z bezpečné vzdálenosti se pomalu blížili k tanku. Po vylezení na tank se snažili vypáčit poklopy, avšak posádka tanku se ani tehdy nechtěla vzdát. Věž se s rachotem a skřípěním začala otáčet shazujíc německé vojáky z tanku dolů. Dva z nich ale rychle odjišťují své "handgranate" a otvory po průstřelech "88" je vhazují dovnitř tanku. Dva tlumené výbuchy jsou posledním zvukem ozývajícím se z tanku.

Po otevření poklopů byla v tanku nalezena těla šesti dodnes bezejmenných hrdinů (pravděpodobně 169. střelecké divize?), kteří jediným tankem dokázali 48 hodin zadržet postup celé tankové divize.

Pravděpodobně nejvíce fotografií je právě na slavný raseiniaiský stroj. Jsou mi známy i tři barevné snímky. Stroj je zachycen v různých obdobích postupu. Jeho zbarvení je klasicky celozelené. Na fotkách je však vidět "omšelý" bílý trojůhelník na poklopu na věži. Je diskutabilní, jestli další z označení na boku vozidla - bílý kříž malovali Němci či se jednalo o označení ruské(?). Je totiž znám další barevný snímek z této oblasti, na němž je mimo zničených T-26 vidět i KV-1E s téměř stejně namalovaným křížem. Za tímto strojem se nachází ještě jeden rozložený na prvočinitele.

Hrdina Sovětského svazu Grigorij Nikolajevič Najdin byl seržant, který velel tanku BT-7. 25. července 1941 poblíž obce Rudjaški (Litva) zničil kolonu nepřátelských obrněných vozidel čítající 15 tanků a 10 děl 19. tankové brigády Wehrmachtu. Tím pozastavil postup německých sil na dva dny a umožnil Sovětům připravit dostatečnou obranu pro město Vilno.

Najdin se narodil 18.11.1917 v ruské rodině. Začínal jako mechanik, traktorista a soustružník, v roce 1938 byl povolán od armády. O dva roky později se přidal ke komunistické straně.

V červenci u města Vilnius se setkali sovětská vojska s německými vojsky. Sověti chtěli vytvořit obranu města, ovšem na to potřebovali získat čas. Plán byl podniknout několik útoku na německé útočící vojska a zpomalit tak jejich postup. Toto měla na starost 5. tanková divize, ve které sloužil i seržant Grigorij Nikolajevič Najdin. Velitel hledal dobrovolníky pro tuto misi a Najdin se přihlásil. Jeho motivací bylo zničení nepřátelského tanku z předchozího dne. Na místo, kde se měl boj uskutečnit, přijeli 23.06.1941 a prozkoumávali terén. Spolu se svou posádkou zamaskovali jejich lehký tank a vyčkávali, až se nepřítel ukáže. Jako první se objevila neúplná tanková rota, jenž tvořili tanky Pz.Kpfw. II a Pz.Kpfw. III. Když se vzdálenost mezi tanky zmenšila na 400 m, tank BT-7 spustil palbu. Využili klasické taktiky proti boji s tanky - zničení prvního a posledního vozu, což mělo za následek znehybnění celé kolony. Během 30-ti minut se mu podařilo zničit 12 nepřátelských tanků bez toho, že by jeho tank dostal byť jeden zásah. O několik hodin později se jeho BT-7 povedlo zničit další 3 německé tanky.

Najdin armádu neopustil ani po skončení druhé světové války. Do výslužby odešel až v roce 1966 jako plukovník. Zemřel v roce 1977.

Alfie Nicols byl střelcem britského tanku. Během bitvy o El Alamein zničil čtrnáct nepřátelských vozidel.

Roman Orlik byl před válkou studentem a poté narukoval do Polské armády a stal se seržantem první třídy a velitelem tančíku TKS s 20 mm kanonem (jedním z těch kterým byla zlepšena výzbroj).

Dne 14. září se Orlik a jeho řidič Zakrzewski zúčastnily bitvy na Bzuře kde si na konto připsal první 3 tanky.

Poté se 18. září vydal ještě s dvěma tančíky TKS (tyto měly však pouze kulometnou výzbroj) na průzkum když v tom narazily na Německý konvoj. Orlik nařídil tančíkum které ho doprovázely aby ustoupily zatímco sám nastražil léčku na přijíždějící konvoj. Během tohoto boje zničil další 3 tanky (dvě Panzer 35(t) a jeden Panzer IV) a ještě další vozidla, během boje dokonce zajal 2 členy posádky tanků.

Hned druhý den se Orlik zúčastnil bitvy o Sieraków a během ní zničil dalších 7 tanků. Poté se Orlikově posádce a ještě jednomu tančíku TKS (také s 20 mm kanonem) během noci z 20. na 21. září povedlo probít do Varšavy kde bojoval až do 28. září.

Orlik válku přežil a zemřel až roku 1982.

Alexander Oskin, Hrdina Sovětského svazu, byl tankový velitel, který během průzkumu poblíž Oglenduv v srpnu 1944 zničil se svou T-34 tři Královské Tigery.

Jedna z nejslavnějších tankových bitek se odehrála v Polsku při ofenzívě Lvov-Sandomierz. 11.srpna 1944 večer měl Oskin z 53. gardové tankové brigády Fastu obdržet rozkaz o držení hlídky u polské vesnice Ogledow. Po příjezdu k vesnici zde nebyli žádné spojenecké tanky, přičemž se německým jednotkám již podařilo dosáhnou druhého konce města. Oskin informoval velitele brigády a zaujal obrannou pozici. Posádka zamaskovala svůj tank a čekala.

Ráno 12.srpna byl batalion těžkých tanku Tiger II povolaný do útoku na sovětské předmostí u řeky Visla, v blízkosti Sandomierz. Oskin viděl, jak těžké tanky opouštějí prostor vesnice - na první pohled vypadali jako tanky Panther, ale spravodajové je již varovali před novými německými těžkými tanky. Němci si nevšimli zamaskovaného tanku T-34-85. Oskin přikázal svému nabíječi A. Khalyshev, aby nabil vysokorychlostní střeli BR-365P. Když se tanky King Tiger přiblížili na 200 metrů, přikázal Oskin svému střelci Abubakiru Merkhaidorovu střílet. Střela zasáhla bok druhého tanku, na první pohled to vypadalo jako kdyby se nic nestalo, ovšem střela dokázala zabít několik členů posádky. Oskinův tank vypálil další dvě střely BR-365 do věže nepřátelského tanku Tiger II. Poté trefil podkaliberní střelou zadní část tanku a King Tiger začal hořet.

První tank Tiger II začal otáčet svou masivní věží a hledat, kde se nepřítel nachází, ovšem díky zvířenému prachu ho nemohli najít. Oskinův tank vystřelil do jeho předního pancíře na věži 3 střeli, ovšem bez efektu. Čtvrtá střela pronikla skrz prstenec věže a King Tiger začal díky zasáhle munici hořet. Třetí tank se dal na ústup. Oskin ho však se svou T-34-85 začal pronásledovat. Podařilo se mu dostat se k jeho zadní části a vyřadit ho střelou do motoru přes slabší část pancíře. Při cestě zpět si všiml, že jeden z tanku Tiger II přestal hořet a tak se rozhodl vypálit jeho poslední vysokorychlostní střelu. Dva tanky zničil požár. Posle

Oskin dostal za svůj výkon nejvyšší vyznamenání Červené armády, Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu.

Podporučík Luigi Arbib Pascucci byl Italským tankovým velitelem ve druhé světové válce. Bojoval s tankovou divizí Ariete v severní Africe. Pascucci bojoval v druhé bitvě o El Alamein, kde obětoval svůj život v bezohledném frontálním útoku, který umožnil zbytku jeho roty uniknout z obklíčení.

Jedním z největších tankových es americké armády za druhé světové války byl Lafayette G. Pool. I když jeho bojová kariéra tankisty trvala pouhých 83 dnů, dokázal za tuto dobu se svojí posádkou zničit 258 nepřátelských vozidel (z toho 12 tanků a samohybných děl), zlikvidovat přes 1000 německých vojáků a 250 jich vzít do zajetí. V 21 bojových nasazeních útočil vždy v čele a mnohokrát se svou osádkou unikli smrti jen o vlásek. Na nejvyšší americké vyznamenání - Medaili cti - byl navržen dvakrát, ale ani jednou ji neobdržel. Komise vždy usoudila, že jeho tank byl obsluhován společně celou posádkou.

Lafayette G.Pool se narodil 23.7.1919 v Odemu v Texasu, absolvoval střední školu v Taftu v roce 1938, následovalo studium na Katolické akademii, také graduoval. Následoval zápis na Texas A&I College, kde studoval Pool techniku, jenže ho to táhlo k vojsku. Podal nejdřív přihlášku k námořnictvu, ale kvůli problémům s očima nebyl přijat. Armádě to tolik nevadilo, tak mladý Lafayette 13. června 1941 nastoupil k základnímu výcviku v San Antoniu v Texasu, odkud byl převelen k nově se formující 3. obrněné divizi „Spearhead“ do Beauregardu v Louisianě.

Pool byl boxer na vysoké škole a v armádě se připojil k diviznímu „zlatému“ boxerskému týmu. Stal se oblastním šampionem ve své hmotnostní třídě a postoupil do národního šampionátu v Chicagu, Illinois na jaře 1942. Lafayette ale účast odřekl. Důvod byl jednoduchý, jeho divize dostala nové tanky M4 Sherman a Pool chtěl začít na M4 ihned trénovat své lidi. Tenhle 187 cm vysoký Texasan totiž své lidi cvičil sám a to velmi přísně. Vždy chtěl mít věci hotové co nejrychleji, správně a pečlivě. Nedbalé metody v údržbě, dělostřelbě, či řízení netoleroval. Požadoval od svých lidí ten nejlepší výkon a taky ho dostal.

Před plavbou do Anglie v září 1943, byl L.G.Pool povýšen do hodnosti Staff Sergeant. Byl také navržen do OCS ( Officer Candidate School ), ale odmítl do kurzu nastoupit. Nechtěl být důstojník a jak později sám říkal „ chtěl jsem mít jen nejlepší posádku tanku v divizi“. Vášeň pro box ho ale neopustila, v roce 1944 během dislokace 3. obrněné v Británii dokonce změřil v exhibičním zápase síly s takovou hvězdou, jako byl šampion v těžké váze Joe Louis.

Bojové vystoupení seržanta L.Poola začalo invazí do Francie. 3. obrněná divize se vylodila v červnu 1944 a on byl jako velitel tanku zařazen u 3. praporu 32. pluku. Jeho tank typu M4A1 s kanónem 75 mm a nápisem „In The Mood“ (podle jednoho z válečných hitů Glenna Millera) se mohl pochlubit nejlepší posádkou u pluku.

Tvořili ji řidič Wilbert „Baby-Batole“ Richards (nejlepší řidič tanku u pluku, svého Shermana by zaparkoval i v centru New Yorku v odpolední špičce), kulometčík Bert „Schoolboy-Školák“ Close (teprve sedmnáctiletý klučina vykonával zároveň i funkci pomocného řidiče), nabíječ Del „Jailbird-Kriminálník“ Boggs (k armádě se dostal tak, že mu soudce nabídl buď kriminál za neúmyslné zabití nebo službu v armádě) a střelec Willis „Groundhog-Svišť“ Oller (říkalo se o něm, že celou Francii viděl jen přes zaměřovač svého kanónu a Pool o něm rád tvrdil, že by s ním na 1500 metrů vystřelil komárovi oko).

Poolova posádka se dostala do první bojové akce 29.6.1944 severně od St. Lô u vesničky Villiers-Fossard. Tank byl zasažen panzerfaustem, ale celé posádce se podařilo vyváznout bez zranění. Druhý Sherman - tentokrát typ M4A1(76)W s novým výkonnějším 76mm kanónem, se stal domovem Poolovy posádky od 1. července do 17. srpna 1944. Při „čištění“ vesnice Fromental byl tank zasažen palbou vlastního hloubkového stíhače, letounu P-38 Lightning. Posádka musela silně poškozený tank opustit.

O tom, jak výkonnou měl Pool posádku a jak dobrým byl velitelem, vypovídá řada válečných historek. Přežití velmi často záleželo na rychlosti reakce na neočekávané situace, tak jako například při akci nedaleko Origny ve Francii. Stmívalo se a Poolův tank „In The Mood“ právě obdržel rádiem rozkaz k zastavení postupu a přenocování na pozici. Pool už otevíral ústa, aby vydal řidiči povel stop, když najednou zjistil, že se dívá přímo do hlavně německého 88 mm kanónu zamaskovaného v šeru před ním. Místo rozkazu k zastavení zařval do vysílačky „Střelec, pal!“ Oller nezaváhal ani vteřinu, vypálil a dělo zničil dřív než jeho obsluha stačila jakkoliv zareagovat.

Velice nebezpečným protivníkem amerických tanků byly nejnovější německé Pantery. Mezi Poolovy největší úspěchy patří například zničení tohoto německého tanku u Namuru na vzdálenost přesahující 1 km, ale ve francouzském městě Colombier přežila Poolova osádka jen s obrovskou dávkou štěstí. Sgt. Pool s četou tanků vjížděli rozptýleně do městečka. Poolův tank obezřetně projížděl v krytu domů, když pár metrů před něj najednou vyjel z boční ulice německý Panter. Střelec z Panteru první i druhou ranou minul (zřejmě z nervozity), Poolův střelec Cpl. Oller ovšem nikoliv. Hned první ránou zřejmě zasáhl munici a následný výbuch odtrhl Panteru věž od trupu. Ten den se Pool a jeho osádka znovu narodili. Z minimální vzdálenosti by byl zásah z kanonu německého Panteru pro jejich Sherman zcela jistě osudný.

Třetí Sherman shodného typu s předchozím - M4A1(76)W se stal pro Poola posledním ve válce. Při pokusu o průlom Siegfriedovy linie jihozápadně od Cách (v městečku Munsterbusch) byl jeho tank 15. září 1944 zasažen útočícím Panterem. Těžce poškozený tank se Pool snažil dostat mimo palebný úhel Panteru, ale byl zasažen podruhé. Zásah srazil Sherman mimo vozovku a převrátil ho. L.G.Pool unikl z tanku velitelským poklopem, ale střepina z granátu Pantera mu zmasakrovala nohu takovým způsobem, že mu ji museli amputovat. O nohu přišel i jeho střelec Oller, zbytek posádky vyvázl nezraněn. "Dejte někdo bacha na můj tank", byla poslední Poolova poslední slova než upadl do bezvědomí. Pro Poola to byl konec bojové kariéry, ale v roce 1948 se ještě ke třetí obrněné vrátil jako instruktor mechaniků.

3th Armored Division „Spearhead“ byla aktivována 15.dubna 1941 v Camp Beauregard , Louisiana. Její bojová cesta začala 9. července 1944 ve Francii. V boji o Saint Lo utrpěla těžké ztráty, ale pokračovala dále v čele bojujících jednotek po celou kampaň ve Francii. Její bojová cesta pak pokračovala dále přes Hurtgenský les, bitvu v Ardenách, překročení Siegfiedovy linie až po poslední boj, kterým byla bitva o Dessau. 3th armored division byla v boji plných 231 dní, s celkovým počtem 2540 padlých, 7331 zraněných, 95 nezvěstných a 139 zajatých. Divize ztratila více tanků v boji, než kterákoliv jiná divize US Army.

Brigádní generál Sydney Valpy Radley-Walters, přezdívaný " Rad "(11.1.1920 - 21 dubna 2015) byl během studia velmi nadaný sportovec, hlavně ve fotbale. Při studiu na vysoké škole se přihlásil do armády. Jeho vojenská kariéra začala vyloděním Spojenců v Normandii 6.6.1944, kdy podporovali Kanadskou 3. pěší divizi. Pod jeho velení spadal americký tank Sherman, který nesl označení "Cariba", jeho tank byl součástí 27. obrněného regimentu 2. Kanadské obrněné brigády. První den 7.června 1944 poblíž Saint-Germain-la-Blanche-Herbe, kdy se střetli s 12.divizí obrněného praporu SS byl prvním, kdo zničil Panzer lV. Společně se svou posádkou se zúčastnil všech důležitých bojových akcí na severozápadu Francie. Během bojů byl dvakrát zraněn. Na konci války se mu připisovalo 18 zničených nepřátelských tanků a mnoho dalších vojenských vozidel. Tento výkon z něho dělá jednoho z nejúspěšnějších kanadských tankových es druhé světové války.

Dle dostupných zdrojů (jedná se o spekulace) se jeho jednotce podařilo s největší pravděpodobností zničit Michaela Wittmanna, známé německé tankové eso, v jeho tanku Tiger s číslem 007. Radley-Walters byl jedním z prvních velitelů, který se snažil o zlepšení slabých míst na tanku přidáváním pásů a využívání pytlů s pískem na zvýšení ochrany posádky. Na armádu nezanevřel ani po skončení druhé světové války. Zúčasnil se několika misí na Kypru či v Egyptě. Za své válečné úspěchy získal mnoho medailí. Detaily jeho smrti nejsou stále objasněny.

Radley-Walters také přišel na úspěšný způsob, jak zničit německý tank Panther. Jednalo se o taktiku zaměření se na zaoblenou část věže tak, aby se odrazila směrem dolu do slabě opancéřovaného vrchního plátu podvozku.

Plukovník Alexander Stark velel spojeným francouzsko-americkým silám bránícím průsmyk Kaserín v Tunisku. 19. února 1943 Startakovy síly zahájily silnou dělostřeleckou palbu z výšin obklopujících průsmyk a dokázaly pozdržet postup tankového a dvou pěchotních batalionů Afrikakorpsu, které musely zažádat o posily.

Ervin Tarczay byl Maďarské tankové eso. Bojoval s Maďarskou 2. obrněnou divizí a zničil minimálně deset nepřátelských vozidel.

V roce 1944 dostala jednotka Tarczaye 10 kusů těžkých tanků Tiger. Jeho nejznámější akce se odehrála na kopci 514 v blízkosti Saturnia. Spolu s dalším tankem Tiger I, který tuto oblast hlídal, dokázali během půl hodiny zničit celkem 14 sovětských tanků. Jejich jednotka však utrpěla těžké ztráty - ztratili 7 z 10 tanku Tiger.

Během postupu zpět musel Tarczay svůj tank opustit, jelikož tank již neměl dostatek pohonných hmot. Jeho rota následně dostala střední tanky Panther. I tyto tanky se jim povedlo efektivně využít - zničili 11 tanků a 17 protitankových děl, 20 kulometných hnízd a raketomet Katyusha v průběhu pouhých 3 týdnu. Po přesunu k řece Tis se jim podařilo zničit dalších 5 nepřátelských tanků.

Po dovolené (během které se stihl oženit) velel četě čtyř tanků Panzer IV, ovšem problémem v té době byl nedostatek munice. Přesouvali se z oblasti Söréd do Csákberény, kde se objevila nepřátelská pěchota, jenž obklíčila město. Na obranu sovětských pozic přibylo dalších 20 tanků, převážně typu Sherman. Dva nepřátelské tanky postupovali po cestě a tři Panzer IV jim měli zabránit pokračovat. V jednom z těchto tanku byl i Tarczay. Podařilo se jim do oběda zničit jak nepřátelské tanky, tak i další sovětské vybavení. Velení jim následně přikázalo se stáhnout od Söréd, ovšem jeho Panzer IV nebyl návratu schopen. Jejich jedinou možností byl pěší přesun, ale během toho si Tarczay zranil nohu. Říká se, že jeho zranění bylo tak vážné, že pravděpodobně zemřel na vykrvácení.

Tamada Yoshio 23.9.1891 - 26.08.1989. Byl to úspěšný velitel 4. tankového pluku kuantungské armády v Nomonhan během bitvy o Khalkin Gol.

Japonsko a Sovětský svaz bojovali společně během konfliktu u Mongolska, který trval od května do září 1939 a bojovalo v něm více jak 100 000 vojáků. Sovětským vojskům tehdy velel známý Georgy Zhukov. Ten díky vítězství v tomto konfliktu získal Stalinovu důvěru a dostal se do velení. V roce 1941 se mu podařilo značně přispět ke zpomalení německých vojsk a to díky jednotkám Dalekého východu (mnoho z nich bojovalo v Khalkhin Gol).

Nejznámější bitva se odehrála 3.července 1939. Jeho pluk se skládal z mnoha typu tanků: Type 95 Ha-Go, několika Type 89 I-Go a Type 94, které bojovali proti sovětským lehkým tankům BT. Yoshio velel nočnímu útoku na sovětská vojska a doslova zdecimoval jejich linie. Podle hlášení se jim podařilo zničit 4 baterie dělostřelectva 122 mm houfnice, 107 mm děla a 76,2 mm polní děla), 7 protitankových děl, 5 minometu, 12 obrněných vozidel a 20 nákladních vozidel. Během bitvy se Yoshio obával, že by se jeho tanky mohly dostat do pasti, nakonec ale vyvázli s minimálními ztrátami.

Kvůli ztrátě jednoho tanku, kterého se následně zmocnila sovětská armáda, byl na tohoto velitele vyvíjen nátlak, aby spáchal seppuku (rituální sebevraždu) a očistil tak svou čest. Ostatní ho obhajovali a nakonec byl z frontové linie převelen a dostal na starost výcvik. Zpět do velení se dostal až v březnu roku 1944.