Ships of Europe

Lodě Evropy

Panevropský strom nepokrývá jeden konkrétní národ, ale zahrnuje lodě z různých národů Evropy. Ve hře World of Warships jsou v současnosti zastoupeny lodě šesti námořních sil: Polsko, Rakousko-Uhersko, Švédsko, Nizozemsko, Turecko a Yugoslávie. Ve hře může každá loď nést vlajku Panevropy nebo přímo národa, kterému daná loď patřila (jak je znázorněno níže).

ORP Błyskawica, torpédoborec tieru VII

Polské námořnictvo (Marynarka Wojenna)

Politické zanícení pro plně vybavené polské námořnictvo ^[1] bylo vždy vlažné - docela krátké pobřeží a přistup do Atlantiku omezený skandinávskými sousedy vedl polské vůdce k odsunutí toho mála, co Polsko mělo, k řícní a pobřežní stráži. První pokus o opravdové námořnictvo, Námořnictvo Polkso-Litevské konfederace, dosáhlo velkého úspěchu proti Švédsku během Polsko-Švédské války (1600-1629), ale bylo zcela zničeno Dánskem v roce 1637. Nebyly podniknuty žádné vážné pokusy o znovuvybudování námořnictva po dobu existence konfederace a její rozštěpení na Trojí dělení Polska koncem 18. století ukončilo všechny naděje, že k tomu kdy dojde. Józef Piłsudski, vrchní velitel polských ozbrojených sil, založil 28. listopadu 1918 to co je dnes chápáno jako moderní polské námořnictvo, téměř tři století po jeho zničení. Jeho hlavní účel spočíval opět v ochraně polského pobřeží proti mnoha hrozbám, s důrazem na rychlé ponorky, silné torpédoborce a chytré využití min. Nicméně Velká hospodářská krize omezila počet bojových lodí polského námořnictva na pouhé 4 torpédoborce, 5 ponorek a minonosku OPR Gryf na začátku 2. světové války.

Původně se polské námořnictvo rozhodlo pro strategii obtěžování a nepřímých střetů, ale velitelství si nakonec uvědomilo, že malé, většinově vnitrozemské Baltské moře je v dosahu Kriegsmarine a zejména Luftwaffe, a tedy každá loď se vystavuje nebezpečí snadného odhalení a zničení, pokud zde zůstane. Proto byl 29. srpna 1939 (3 dny před invazí do Polska a vypuknutím války) proveden Plán Peking, kdy byly za pomoci Royal Navy evakuovány torpédoborce ORP Burza, ORP Błyskawica a ORP Grom z Baltu na námořní základnu Leith ve Skotsku. Původně se mohlo zdát, že opouštějí svůj národ, ale operace byla správným rozhodnutím polského velení, protože se pak mohly účastnit obrany Norska, Operace Dynamo, Bitvy o Atlantik, stejně jako mnoha doprovodných misí. A navíc, s podporou lodí Royal Navy, se exilové polské námořnictvo účastnilo velkých střetnutí jako bylo potopení lodi Bismarck, Operace Jubilee a Operace Overlord. Na druhou stranu, ORP Gryf a ORP Wicher, které zůstaly v Baltském moři, byly potopeny během prvních tří dnů války.

Polské roky mezi zeměmi Varšavské smlouvy nesnížily potřebu námořní účasti v Batlském moři, kterážto zůstala středem pozornosti polského námořnictva po celé půlstoletí od skončení 2. sv. války. Vstupem do Severoatlantické aliance (NATO) 29. března 1999 se muselo toto myšlení změnit - Polské Námořnictvo 21. století začalo přemýšlet na vyšší úrovni v rámci mezinárodní spolupráce a námořních hlídek, ve spolupráci s partnery z NATO, kdy se specializovalo na podhladinový boj.

SMSViribus Unitis, bitevní loď tieru V

Rakousko-uherské námořnictvo

Plným názvem Císařské a královské válečné námořnictvo, zkráceně C. a k. válečné námořnictvo. Rakousko poprvé získalo přístup k oceánu v roce 1382, přesto trvalo více než sto let, než pod rakouskými barvami začaly plout první ozbrojené lodě počínaje rokem 1528. Tato malá skupina sloužila hlavně k pobřežní obraně a to pouze pod místním velením. Teprve v roce 1797 začalo Rakousko skutečně udržovat námořnictvo. Benátky se staly součástí Rakouska a benátská flotila se stala rakouskou. To však trvalo pouhých 50 let, dokud nevypukla „Guerre d'indipendenza italiane“, italská válka za nezávislost, během níž by se většina posádek italského původu obrátila proti rakouské vládě. Poté, co ztratili téměř všechny námořní síly, bylo rakouské vládě jasné, že své zájmy na oceánu může zajistit pouze řádným rakouským námořnictvem. Císař František Josef I. vyvodil důsledky a položil základy plnohodnotného rakouského námořnictva. Na základě Rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 se námořnictvo stalo rakousko-uherským námořnictvem ^[2]. Navzdory věčným problémům s rozpočtem se rakousko-uherské námořnictvo stalo jedním z větších námořnictev a následovalo nejnovější námořní trendy, nebo je samo určovalo např. zkonstruováním prvního torpéda.

Během první světové války byl rakousko-uherskému námořnictvu zablokován přístup do Středozemního moře italským, francouzským a britským námořnictvem. Stalo se tak existenční hrozbou – nevyplouvalo z přístavu, ale jeho protivníci museli udržovat stálé síly, aby jej udrželi mimo Středomoří. Nicméně menší jednotky aktivní ve Středomoří byly, zejména ponorky^[3], které v průběhu války potopily 196 000 BRT, přičemž dalších 41 000 BRT bylo pravděpodobně potopeno. Také mnoho válečných lodí jimi bylo poškozeno či potopeno. Jediným plavidlem, které zažilo akci mimo Středozemní moře, byl křižník ^[4] „Kaiserin Elisabeth“, který se jinak stal známým jako první cíl útoku letadla vypuštěného z lodi.

Konec Velké války v roce 1918 znamenal také zánik rakousko-uherské říše a jako takový konec rakousko-uherského námořnictva. Zbývající plavidla se stala součástí jiných námořnictev, nebo byla jako v případě bitevní lodě ^[5] Viribus Unitis potopena, než mohla být přerozdělena. Rakousko se stalo státem ve střední Evropě bez přístupu k oceánu, což učinilo potřebu velkého námořnictva zbytečnou.

HNLMS Friesland, torpédoborec tieru IX

Nizozemské královské námořnictvo (RNLN) (Koninklijke Marine)

Počátky Nizozemského královského námořnictva^[6] sahají do osmdesátileté války (1568–1648), kdy Spojené provincie nizozemské bojovaly za nezávislost na Španělsku.

V průběhu 17. století bylo námořnictvo Nizozemské republiky (1581–1795) jednou z nejmocnějších námořních sil na světě a hrálo aktivní roli ve válkách proti Anglii, Francii, Španělsku a několika dalším evropským mocnostem. V napoleonských válkách sehrálo aktivní roli námořnictvo pozdější Batavské republiky (1795–1806) a Holandského království (1806–1810), i když převážně francouzské zájmy dominovaly. Po založení moderního Nizozemského království (založeno roku 1815) hrálo námořnictvo důležitou roli při ochraně nizozemské koloniální nadvlády, zejména v jihovýchodní Asii, a bojovalo ve druhé světové válce, zejména proti japonskému císařskému námořnictvu.

HswMS Småland, torpédoborec tieru X

Švédské královské námořnictvo (Svenska marinen)

Za den vzniku Švédského královského námořnictva^[7] je považován 7. červen 1522, kdy král Gustav Vasa zakoupil několik lodí od města Lübeck.

Došlo k tomu za švédské osvobozenecké války (1521–1523), kde Švédsko bojovalo za nezávislost na Kalmarské unii. V následujících stoletích se zúčastnilo mnoha válek. Nicméně od konce švédsko-norské války (1814) až do současnosti udržuje Švédsko ozbrojenou neutralitu. Švédské lodě používají předponu HMS (Hans / Hennes majestäts skepp neboli loď Jeho / Jejího Veličenstva), ale v angličtině se jim obvykle dává předpona HswMS, aby nedošlo k záměně s Královským námořnictvem.

Švédské námořnictvo dodržovalo neutrální politiku během obou světových válek. Ačkoli Švédsko nikdy nepostavilo „opravdovou“ bitevní loď, od roku 1886 si nechávalo ve výzbroji bojové lodě pobřežní obrany schopné plavby na širém moři. Domácí loděnice stavěly bitevní lodě, křižníky a torpédoborce pobřežní obrany, které sloužily od časů před první světovou válkou až do vyřazení lodi [Halland]] v roce 1987. Švédské bitevní lodě pobřežní obrany byly uváděny jako důvod, proč Německo nenapadlo Švédsko jako jiné skandinávské země, ale jaký dopad měly tyto lodě ve srovnání s vojenskými, průmyslovými a politickými ústupky vůči říši, je diskutabilní.

Po začátku studené války se předpokládalo, že velké lodě švédského námořnictva nepřežijí žádný druh jaderných útoků na uzavřeném Baltu. Stavba lodí větších než fregaty byla zastavena, přičemž mnoho větších lodí bylo prodáno jihoamerickým národům nebo zcela vyřazeno. Torpédoborec Småland přežil jako muzejní loď v Göteborgu.