Ships of Italy
Lodě Itálie
Po zániku Římské říše roku 476 n.l. nebyl Apeninský poloostrov sjednocený více než tisíc let, až do vyhlášení Italského království roku 1861. Na základě tohoto sjednocení bylo zrozeno i Italské královské námořnictvo, známé také jako Regia Marina. Díky postavení v centru Středomoří, se nově ustavená Regia Marina pokusila vyhlásit Středozemní moře za Mare Nostrum ("Naše moře"), neustále soupeříce o nadvládu proti Francii, Anglii a Rakousko-Uhersku, držíce se v popředí italské politiky. Naneštěstí byla od začátku oslabována nedostatkem soudržnosti a jednotnosti velení a vybavení, nedostatečným rozpočtem námořnictva, který vyústil ve špatnou infrastrukturu a zázemí námořníků, stejně jako neschopností rozdílných italských námořních škol následovat rychlý vývoj technologií. Námořnictva Rakouska-Uherska a Itálie strávila většinu 1. sv. v. udržováním jeden druhého na základnách v respektovaných přístavech, s výjimkou člunů MAS (mezzi d'assalto nebo také torpédové motorové čluny) a prvních funkčních prototypů jedno-torpédových miniaturních ponorek - nazývaných "lidské torpédo" - nasazených k potopení dvou Rakousko-Uherských bitevních lodí.
Během meziválečného období byla Regia Marina po změně globální politické situace opět pod tlakem, aby zvolila vhodnou doktrínu pro válečné lodě. Odpovědní lidé došli k závěru, že jejich největším soupeřem bude Francie. Rozhodli se upřednostnit rychlost spolu s velkým dostřelem, pustili se do modernizace starých dreadnoughtů z 1. sv. v., vytvořili bitevní lodě třídy Littorio a širokou škálu torpédoborců, ponorek a křižníků, včetně třídy Zara - nejlépe chráněných těžkých křižníků, které byly překonány až o téměř 20 roků později třídou Des Moines U.S. Navy. Při vstupu do 2. sv. v. byla Regia Marina čtvrtým největším námořnictvem, přesto nikdy nesoupeřila s Francouzi nebo Brity o nadvládu ve Středomoří. Disponovala sice děly s velkým dostřelem a skvělými zaměřovacími systémy, ale pohrdání radarovou a sonarovou technologií Regia Marina učinilo "flotilou do pěkného počasí", spoléhající na vizuální zaměřování cíle, což je nevýhodné za špatného počasí nebo v noci. S vědomím nemožnosti nahrazovat ztráty, námořní velitelé museli s velitelstvím projednat každé nasazení sil, čímž ztráceli čas a výhodu momentu překvapení. Z důvodu operačního nasazení výhradně ve Středomoří, v blízkosti Apeninského poloostrova, nebyly poskytnuty prostředky pro vývoj námořního letectva. Navzdory tomu měla Regia Marina pověst námořnictva skvělých lodí a dobře vycvičených posádek, projevujících svůj vzdor po Bitvě u Taranta vážným poškozením bitevních lodí HMS Queen Elizabeth a HMS Valiant, stejně jako bojem proti Royal Navy (velmi zkušenému nepříteli s mnohonásobnou početní a technologickou převahou), tvrdošíjně bránících Středozemí po dlouhé 3 roky, až do příměří 1943. Jak se blížil konec války v květnu 1945, přeživší jednotky Regia Marina byly rozpuštěny, izolovány nebo internovány v mnoha spojeneckých přístavech v různém stadiu oprav.
Zrození Italské republiky v červnu 1946 přivítala Regia Marina pod novým názvem Marina Militare (Vojenské námořnictvo). V následujících letech byla Itálie donucena postoupit vítězům války téměř všechny zbylé námořní síly jako součást mírového procesu. Strach ze Sovětského svazu však rychle přinutil západní Evropu a USA zajistit obranyschopnost Itálie, částečně i poté co se nová republika stala v roce 1949 jedním ze zakládajících členů NATO. Coby součást nové aliance byla Marina Militare pověřena kontrolou pobřeží Jaderského a Tyrhenského moře. Dnes italské námořnictvo provozuje moderní plavidla téměř všech typů, od letadlových lodí Cavour a Giuseppe Garibaldi až po dieslové útočné ponorky a čluny pobřežní stráže.
